Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 3. února 2022 - 15:58Volvox.cz si právě čtou 2 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Barvy budoucnosti

Kdyby Stanislav Struhar zůstal v Čechách a dál se jmenoval Struhař, jak by asi psal? To se nedozvíme. Přesto je to otázka, která díky jeho jedinečnému stylu čtenáře nejspíš napadne. Struhar odcházel do Rakouska jako ilegální emigrant ještě před Sametovou revolucí, a jako básník. Po dramatickém odchodu, kdy museli se ženou nechat doma tříletého syna, a úřady bránily ve sjednocení rodiny, psal ještě stále česky. I v práci, když dělal hlídače v muzeu Kunst Haus Wien. Procházel kolem něj tehdy architekt a malíř Hundertwasser a vrtěl hlavou nad tím, co si to ten mladík tím nesrozumitelným jazykem píše. Struhar ještě psal básně, ale už přecházel na prózu, aby zjistil, že s česky napsanými texty neprorazí.

Barvy budoucnosti vznikly – tak jako další jeho knihy – po letech pobytu a už v němčině. A celá Struharova osobní zkušenost se do nich propasírovala. Záměrně používám tuto kuchyňskou metaforu. Věrně vystihuje poctivou práci, tradiční kuchyňský nástroj, neustávající tlak a výsledek, který se nepodobá tomu, co bylo na počátku.

A výsledek v tomto případě? Zvláštně průzračné prózy, které zachycují chvění současnosti právě tím, že ji popisují zdánlivě tradičně. Struharovy prózy jsou společenské, vztahové, rodinné – jejich hlavní hrdinové existují jenom díky předivu vztahů, jakkoli problematickému. A to předivo rozechvívá kulturní, národnostní a etnická pnutí. Mnohonárodnostní Vídeň, to je pozadí, na němž se pohybují Struharovy postavy. Často jsou to Češi, ovšem Češi vídeňští, kteří tak úplně nepatří ani tam, ani sem (ať už čtete tento text v Praze nebo ve Vídni).

Neustále musejí vycházet ze sebe, překračovat své hranice a vylaďovat se na druhé lidi. Struhar přitom s oblibou rozehrává ještě téma jiných imigrantů, než jsou Češi. V Barvách budoucnosti je to třeba etiopská číšnice Ayana, která se narodila už ve Vídni. Její původ ji ale stojí práci v kavárně, i když se vše odehraje kultivovaně, jak se na současnou rozvinutou společnost sluší. Zdánlivý nedostatek dramatu je Struharovým nástrojem. A ještě náznak. Jako když se Arno, kolega Ayany, snaží propuštěnou dívku utěšit a ona změní téma: „ ,Mrzí mě, že to u nás v kavárně nevyšlo.‘ ,To je přece náš soused,‘ zvolala ...“ Arno a Ayana se pohybují v nevyřčených mantinelech životních daností, spolu objevují Vídeň – která z jejich perspektivy není ani důvěrně známá, ani turistická, ale poněkud přeludná, a snaží se poznat sebe navzájem.

V druhém příběhu ze tří se jedna z vedlejších postav, děda-malíř původem z Čech, nikdy nezbaví svého přízvuku. A naplno se mu podaří s Vídní splynout vlastně jen díky svému malování. Jako by tvůrčí práce byla médiem nejen pro oko, ale také pro jazyk.

Ve třetím příběhu se vídeňská Češka Michaela sbližuje s invalidním sousedem, který si nese ještě handicap navíc – někdejší souznění s extremistickými radikály. V jeho i jejím případě jde ale o něco podobného – o nekončící nutnost vyrovnávat se s vlastními rozhodnutími, s rodinnými vazbami a s vlastními přáními.

Struhar podává své příběhy rafinovaně minimalistickým jazykem. Dociluje tak zvláštního efektu – čtenář má pocit, jako by se odehrávaly u vedlejšího stolku v kavárně. Ostatně často se v nich objevují důvěrně známá prostředí – knihkupectví, krámky a obchůdky, zahradní restaurace. A interiéry bytů. Ty texty vyzařují zvláštní intimitu, povědomost o něčem, o čem vlastně nic nevíme.

A co je naprosto zásadní, to je nepřítomnost autorského subjektu. Struhara nelze za jeho texty tušit. Především je zřejmé, že do nich nepromítá vlastní neurózy, pózy a pózičky. Samozřejmě pracuje se svou zkušeností, ale dovedně. Dokáže vytvářet distanci mezi sebou, textem a čtenářem. Takový volný prostor, kde se lze příjemně pohybovat, asi jako na procházce po vídeňském parku. Při které člověk odhaduje, odkud jsou kolemjdoucí. A i když vypadají sebeexotičtěji, mohou být právě odtamtud. Odsud.

V Rakousku je Stanislav Struhar respektovaným autorem, o čemž svědčí například to, že Barvy budoucnosti získaly v září 2021 Knižní prémii města Vídně. To město je vlastně jakýmsi kolektivním hrdinou jeho příběhů.

Barvy budoucnosti jsou druhým dílem Struharovy trilogie, a ve třetím díle vyjde i jedna z povídek, napsaných kdysi v Kunst Haus Wien.

 

Stanislav Struhar: Barvy budoucnosti, přeložila Markéta Kliková, Volvox Globator 2021

 

UNI, č. 2/2022, únor 2022, Marek Toman

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 854