Nikolavitch, Alex a kol.: Howard P. Lovecraft

emná obálka i mnohoslibný podtitul naznačují, že životopisný komiks o klasikovi hororů bude patřičně strašidelný. Ale jde jen o několik civilních výseků ze spisovatelova nedramatického života.

Civilně o králi hrůzy

Alex Nikolavitch, Gervasio, Aón, Lee: Howard P. Lovecraft – Ten, kdo psal v temnotách. Přel. Tomáš Kybal, Volvox Globator, Praha, 2019, 112 s.

Dílo jednoho ze zakladatelských autorů moderního hororu Howarda P. Lovecrafta (1890–1937) má navzdory téměř století od svého prvního publikování stále velké množství čtenářů, v mnoha případech oddaných fanoušků. Dál se jím inspirují i současní literáti či filmaři, živé je v komiksu. A už dlouho se o něj zajímají i seriózní literární historici, nedávno v USA vyšlo kritické souborné vydání jeho kompletního díla.

Že se tedy někdo pokusil o spisovatelův životopis, není zas takovým překvapením. Zajímavější už ale je, že ono životopisné dílo má formu komiksu. Lovecraftův život totiž nebyl nijak zvlášť bohatý na dramatické či obecně zajímavé momenty, autor žil poměrně samotářský a poklidný život, pro komiksové médium spíše nevděčný.

Francouzský scenárista Alex Nikolavitch se o to přesto pokusil. Podtitulem Ten, kdo psal v temnotách přitom slibuje buď analýzu autorova podvědomí, které dokázalo stvořit tak sugestivní a dodnes patřičně hrozivé příběhy o starodávném zlu a selhávajících nervech hlavních hrdinů, anebo rovnou nějakou fikci. Nekoná se ale ani jedno, jde o čtyři výseky z Lovecraftova dospělého života nazvané podle jeho povídek a odkazující k jejich inspiračním zdrojům. Rovnou dodejme, že ty inspirační zdroje nejsou nijak zvlášť bizarní – dozvíme se, že Lovecrafta inspirovalo zatmění slunce v roce 1925, hřbitov v jeho rodném městě Providence v Nové Anglii, případně krápníkové jeskyně v Shenandoah ve státě Virginia.

Více přitom sledujeme Lovecraftovo setkávání s různými lidmi: se slavným iluzionistou Houdinim, s redaktory a literárně činnými přáteli. Zajímavé je jeho přátelství s Houdinim, které mělo přerůst i ve spolupráci na knize, případně dopisování si s jiným slavným „brakovým“ autorem té doby, tvůrcem barbara Conana Robertem E. Howardem. Zároveň je ale potenciál těchto setkání spíše nevyužit, jakkoliv nabízí podnětné momenty: jak došlo k tomu, že tvůrce strašidelných próz běžně pracujících s okultními jevy měl s Houdinim připravit faktografickou práci, která by tyto jevy vyvracela a upozorňovala na šarlatány? Není paradoxní, že zatímco Howard, jehož příběhy jsou plné suverénních chlapáckých hrdinů, skončil sebevraždou, zatímco Lovecraft, jehož postavy balancují na hranici příčetnosti, zemřel sice relativně mladý (46 let), ale poklidně v posteli na rakovinu? Zajímavé by bylo i prozkoumat vztah s jeho manželkou, o sedm let starší ukrajinskou židovskou emigrantkou Soniou, s níž ovšem žil jen krátce. A také jeho antisemitismus. To nejzajímavější se čtenář pohříchu dozví až na konci knihy, kam Nikolavitch připojil krátké životopisné poznámky o postavách, které se v jeho komiksu objevily.

Obecně jde o komiks dosti nedramatický, místy vyloženě fádní. A tento celkový dojem podporuje i kresba trojice argentinských výtvarníků Gervasio, Aón a Lee, která se opět vyznačuje spíše poklidným až statickým stylem a ani hrůzostrašné úryvky z Lovecraftových povídek neilustruje zrovna expresivně.

Pro Lovecraftovy fanoušky (k těm umírněným patří i autor této recenze) je tento komiks povinností a přidají mu pár desítek procent navíc, byť je možná čeká jisté zklamání. Ostatní se asi pozastaví nad tím, co je na tom samotářském spisovateli tak zajímavého, že zachycení čtyř pasáží z jeho tuctového života někdo věnoval tolik práce.

www.iliteratura.cz, 7. 3. 2020, Pavel Mandys

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 1770