Když po zádech nám běhal Děda Mráz

Po knížce S úsměvem idiota, kterou stihl vydat ještě v roce 1969, a po „petličním“ samizdatovém výboru, jež uspořádal a předmluvou opatřil Sergej Machonin, vstupuje básník Jan Vodňanský konečně mezi klasiky. C nakladatelství Volvox Globator vyšel první svazek jeho sebraných spisů EJ, MOJA PARANOIA, který zahrnuje vedle písňových textů krátké absurdní průpovídky.

Jan Vodňanský vytvořil už někdy v polovině šedesátých let autorskou dvojici s Petrem Skoumalem, nerozlučnou stejně jako Voskovec s Werichem nebo Suchý se Šlitrem. Zatímco první dvojici rozdělila válka (horká i studená) a druhou smrt, rozešli se Vodňanský a Skoumal (dále V+S) dobrovolně a cílevědomě v polovině let osmdesátých – jejich předem organizovaný rozchod byl ostatně tématem několika samostatných pořadů. Petr Skoumal se později systematicky věnoval hudbě a Vodňanský se občas – vesměs s negativním výsledkem – pokoušel znovu vstoupit do téže řeky. Všechna následná Vodňanského „dvojictví“ však doposud byla odleskem toho původního. Že by na nich mělo tížit prokletí plánovaného rozchodu stejně, jako na dědictví svatého Václava dosud leží prokletí plánovaného hospodářství?

Bereme-li nyní do rukou první díl Vodňanského spisů zahrnující jeho tvorbu básnickou, ozývá se s jeho texty zcela automaticky a nepotlačitelně nejen Skoumalova hudba, ale většinou z těchto textů cítíme i jakési nevyčíslitelné – a tudíž naštěstí nezdanitelné – Skoumalovo autorství. Za normalizace sice mohl Jan Vodňanský publikovat pouze básně pro děti (Šlo povidlo na vandr), ale po singlu s písněmi Bonton, Pověz, miláčku a Na výletě s třemi Evženy vyšlo naštěstí v první polovině sedmdesátých let nejen album s úsměvem idiota, ale po něm i dvojalbum Hurá na Bastilu – S úsměvem donkichota.

Písně V+S jsou mimo jiné také svědectvím, jak se žilo pod totalitní vývěvou, ale čas je – na rozdíl od „starého Smetolu“ – rozhodně „nesmetol“. Nejdůslednějším protestem proti nedýchatelné atmosféře by pochopitelně bylo nedýchat – jak prosté, milý Watsone. Sebezáchovné soužití s absurditou – tu totalitní nevyjímaje – spočívá v jejím umocňujícím doyšlení ad absurdum, které podle dialektického zákona negace negace navodí její chvilkové okamžiky zrušení, při němž si můžeme zavdat kyslíku, aniž bychom si zadali: „Už raduje se z toho každý z nás/a po zádech mu běhá Děda Mráz.“ Vodňanského a Skoumalův humor plnil v sedmdesátých a osmdesátých letech právě tuto terapeutickou funkci. Proto je stíhaly tu dílčí zákazy textů, tu úplné zákazy vystupování – například po Chartě za píseň Mlýny („Za krk mi zatýká,někdo mě zatýká“).

Škoda, že je první díl sebraných spisů neúplný a že se do něj vloudilo několik chybiček – v písni Good by Jimmy má například být „polib mě a pojď, čeká tě lojď“, ale z posledního slova zůstala pouze „loď“. Snad jsem nic nepřehlédl, ale chybí například píseň Patnáct, s níž chtěl svého času Vodňanský prorazit v oblasti hard popu, píseň S Kateřinou pod peřinou sám nebo píseň, v níž se na „Beatles“ rýmoval verš „máme rádi seriály, které píše Dietls“. Rozhodně nebyla zařazena ani častuška z roku 1977 svědčící o tehdejší společenské angažovanosti dvojice V+S, kterou věnovali a při různých společenských příležitostech zpívali předním ztroskotancům a zaprodancům. Snad až v dodatkových svazcích...

Lidové noviny, 24. 5. 1997, Josef Mlejnek

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3634