A NYNÍ APOKALYPSA!

Když už číslo věnované mj. i braku, pak tedy hned zkraje. Knihu The Zombie Survival Guide jsem zaregistroval a ježto mám pro pokleslé čtivo tak trochu slabost, nechal jsem si ji poslat přes velkou louži. A vida, uběhlo několik let a máme tu české vydání, což dozajista potěší každého tuzemského fanouška klasické série George A. Romera, jenž svou Nocí oživlých mrtvol (1968) založil svébytný hororový subžánr. Pár jich mezi námi jistě bude, jen se nestyďme za tuto svou guilty pleasure – zapírání nepomůže, beztak jsem vás všechny viděl na pražském zombie walku! ostatní by si tento praktický manuál měli pořídit taky, pro sichr. Obtěžuje-li vás totiž banda hladových zombíků, nikdo nebude pátrat po tom, zda máte přečteného Joyce či Kafku – dokonce ani Jiří Trávníček ne. V takových případech se počítá pouze návodná literatura, byť by byla sebenudnější. Respektive, v rozhodujícím okamžiku musíte mít „kompletní ochranu před živými mrtvými“, jak zní také podtitul knihy, už pečlivě prostudovanou a vstřebanou. Pokud ovšem nechcete rozšířit řady svých protivníků...

Brooks nás zavádí do postapokalyptického světa, zaplaveného hordami krvelačných zombií (za zmínku stojí fakt, že autor je konzervativec a dosti pohrdavě se vyjadřuje o „hollywoodských zombiích“, které občas bývají na stříbrném plátně zpodobněny „fantastický, nerealistickým způsobem; své o tom ví např. německý režisér Uwe Boll, jehož zombící jsou v podstatě superakčními hrdiny, ovšem i v posledních dílech Romerovy série získali nemrtví na fištrónu a šikovnosti). Asi takovéhoto: (...) spálená města, tiché silnice, rozpadávající se obydlí, opuštěná plavidla, rezivějící průmyslové konstrukce, ohlodané a vybělené hnáty roztroušené po všech koutech země, nyní ovládané stroji z chodícího mrtvého masa. Přesně podle mého gusta – není nad to pustit si fantazii na špacír, s možností kdykoliv se pohledem z okna na ulici bezpečně navrátit do všední reality.

Jsme seznámeni s původem celé té patálie (kdo by byl tušil, že za vším stojí prachobyčejný lilek!?), zevrubně se dozvídáme, jak se co nejlépe vyzbrojit, jak se bránit, kdy že máme zaútočit a kdy naopak vzít roha. A abychom celou věc nebrali na lehkou váhu, je na závěr přiložen přehled doložených útoků zombíků napříč staletími. Autor neponechal žádný bod ladem a své téma vyčerpal, ba místy až přečerpal – a to občas na úkor čtivosti, i když tu a tam se člověk upřímně pobaví. (Avšak znovu opakuji, nevyžadujme obsedantně kratochvilné čtivo: Je-li v sázce holý život, musí jít obveselení stranou.)

Text se chvílemi zadrhává a leckdy notně zaskřípe, což třeba zčásti připsat autorovi, jeho očividným tvůrčím mantinelům, zčásti je pak na vině též překladatel, držící se zuby nehty originálu. Má rovněž zjevné potíže včlenit klíčové slovo textu do českého gramatického systému („zombieho kousnutí“, ale „zombiovo oko“), čekal bych častější užití počeštěného tvaru zombík, například na úkor slova ghúl, které označuje něco trochu jiného. Už originál je poněkud nešťastným konglomerátem všemožných stylů, kde se tlučou různé vrstvy jazyka (v české verzi např. slangové „šoupnout někoho do penálu“ s knižním „kročej“); občas jsme svědky matoucího protimluvu („Tady je třeba vyslovit otázku: Proč zombiové preferují městské aglomerace před venkovem? Za prvé. nemrtví nedávají přednost městům, jen prostě zůstávají tam, kde byli oživeni. Za druhé: hlavním důvodem, proč zombiové tíhnou k městům, místo aby se rozptýlili po krajině, je vyšší koncentrace kořisti.“ Anebo lapidárněji: „Zlikvidovat zombieho sice není až tak složité, vůbec to ale není snadné.“). V takovýchto případech je podle mě překladatel oprávněn, notabene u takovéhoto žánru, nešikovně vyznívající větu či pasáž přeformulovat, aktualizovat či ji adaptovat na domácí prostředí (maně mě napadá Klíč k určování rusalek estonského autora Enna Vetemaa, kongeniálně přeložený Vladimírem Macurou – ovšem Vetemaaův text je oproti tomu Brooksovu o pár tříd výš); ve chvílích, kdy autorova miska s vtipnou kaší zeje prázdnotou – a tady se to žel stává docela často -, je třeba přidat mu z vlastních zásob pořádný nášup a nehledět na přílišnou pietu vůči originálu.

Brooks se zjevně zhlíží ve svém otci, známém to režisérovi četných (a vyvedených!) filmových parodií Melu Brooksovi, ovšem moc toho od svého papá nepochotil. A přitom si vybral téma slibné, až opulentní – jen o něm psát s větší lehkostí a grácií, a ne s toporností absolventa kurzů tvůrčího psaní a pilného wikipedisty. Ve finále nicméně rozhoduje trh, jehož díru se autorovi podařilo zaplácnout – z oživlých mrtvol si tak trochu udělal živnost; ač rezidentem New Yorku, je podle vlastních slov prý „kdykoliv připraven přemístit se na odlehlejší a lépe udržitelné místo“, do té doby aspoň obráží nejrůznější cony, ale i seriózně se tvářící semináře a o svém tématu přednáší – trochu fachidiotské, ale budiž. Mimo to sepsal před čtyřmi lety pokračování World War Z: An Oral History of the Zombie War (téma ozbrojeného konfliktu s nemrtvými tedy zjevně vyčerpáno nebylo!), na jehož zfilmování vzápětí koupila práva produkční společnost Paramount Pictures.

Přejme si, aby to celé byla jen „nervy drásající hypotéza“ a abychom z knihy nabyté zkušenosti nikdy nepotřebovali v praxi. Kdyby snad přece jen na tom šprochu něco pravdy bylo, na shledanou v horších časech. Jsa proti oživlým mrtvolám teoreticky vybaven, měl bych jejich invazi – teoreticky – přežít. Stejně jako odpovědný redaktor knihy Petr Zenkl, který si před lety v české zombie taškařici Choking Hazard střihl nevděčnou pidiroličku: podnapilého myslivce, jenž padne nemrtvým za obě/ť jako vůbec první, po pár minutách filmu. Nyní, po redakci knihy – ať už si o její kvalitě myslíme cokoliv -, se kurzy na jeho přežití podstatně zvýšily.

18. 11. 2010, TVAR, č. 19, Michal Škrabal

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5417