Bohuslav Brouk (1912-1978) je osobnost v něčem připomínající Ladislava Klímu, v něčem Oscara Wildea. Číst ho znamená stále se bavit na vlastní účet a trnout, zda náhodou nemá pravdu. Stať byla poprvé publikována jako soukromý tisk "pro přátele a známé ve 100 výtiscích v prosinci 1938" a jejím cílem není nic menšího než vytvořit "psychologický portrét lidstva". Metodou Broukovi byla Freudova psychoanalýza v radikální podobě a prostředkem destrukce všech úctyhodných, ale šalebných a klamavých iluzí o člověku jako bytosti, která své kroky řídí vědomím a rozumem. Šestadvacetiletý Brouk, který vstoupil do povědomí surrealistických přátel texty jako Onanie jakožto světový názor (to mu bylo dvacet), vyvrací v přívalu výmluvnosti a až komické vážnosti jednu krásnou iluzi za druhou a vede si bez ustání svou: jediným hybatelem lidské existence je jeho sexuální pud, je všude a z něj pramení veškerá sláva, ale především bída našeho bytí. Neboť erotický pud je ze své podstaty neuskutečnitelný a nenaplnitelný, je tedy tragický - a takový je život. Bez něj by ale život nebyl. Všechny lásky mají smutný konec a jediná věčná láska je nešťastná. Tak pravil Brouk.
