V posledním románu se Michael Ondaatje vrací na Šrí Lanku
Michael Ondaatje: Anilin přízrak, překlad Petr Fantys, 230 stran, vydal Volvox Globator, 2003
Přízrak Anglického pacienta
Mnohé naznačuje, že Michael Ondaatje se zoufale pokouší vystoupit ze stínu své nejslavnější knihy, kterou bezesporu je světový bestseller Anglický pacient z roku 1992. Přitom tento román působí v celku autorovy tvorby poměrně ojediněle - hlavně svou dějovou uceleností. Jinak je Ondaatje totiž autor spíš lyrický, někdy až roztěkaný, spisovatel, který miluje fragmenty a všemožné odbočky. To s velkým úspěchem předvedl v pozoruhodné knize Máme to v rodině, ve které čtenáři předložil útržky rodinné paměti splývající s dějinami kraje, pamětí země a vegetačními cykly, okořeněné zvláštní poetikou, jež čerpá svou uhrančivost mimo jiné i z neustálé oscilace mezi fikcí a fakty, až je zhola nemožné rozlišit jedno od druhého. Dvě zmíněné knihy jakoby představovaly dva póly autorovy tvorby a zároveň dva velké úspěchy: přesto Anglický pacient oslovil nepoměrně širší okruh čtenářů.
I možná proto se v posledním románu Ondaatje přiklonil k modelu této úspěšné knihy - anebo se to tak alespoň jeví v její první polovině. Nejnovější Ondaatjeho román Anilin přízrak, který v překladu Petra Fantyse právě vydal Volvox Globator, nás zavádí na Šrí Lanku, ostrov po dlouhou dobu zmítaný občanskou válkou a potácející se na samém pokraji chaosu. Hlavní hrdinka knihy, lékařka Anil Tissarová, která před dlouhými lety ostrov opustila a usadila se v Londýně, se nyní vrací do své mateřské země, aby zde vypracovala zprávu o případech tzv. "nezákonného zabití" pro mezinárodní organizace. Už po několika stránkách, kdy Anil narazí na kostru nedávno zavražděného muže, jehož tělo bylo pohřbeno na nepřístupném území kontrolovaném vládou, začne román nabývat charakteru detektivky, byť čtenářský dojem je smíšený: Ondaatje čtenáře potěší poetikou, která je ozdobou všech jeho předchozích knih, efektním zachycením atmosféry, nicméně co se týče příběhu, mnozí si jistě řeknou, že nejeden autor detektivek svede zápletku lépe - zjišťování identity zavražděného muže působí dosti křečovitě a nevěrohodně.
Rozvětvený příběh
Zatímco v knize Máme to v rodině působí fragmenty a četné odbočky organicky, v tomto posledním románu rušivě. A podle mého názoru jej fakticky zabíjejí. Nakonec přes jistou šroubovanost jednotlivých částí zápletky by se dalo ještě přenést, s roztěkaností je to horší. Když totiž začne zhruba po polovině Ondaatje líčit pozadí jednotlivých postav (snad aby jim dodal větší plastičnosti, což se mu ovšem stejně nedaří), do té doby poměrně celistvý román se mu rozpadá a mizí naděje na jakékoli sdělení. Že na Šrí Lance dochází k případům nezákonného zabití? Inu, kvůli tomu přece člověk nesáhne po románu, to se stačí podívat na četné zprávy nevládních organizací publikované na internetu. A tak nelze než zopakovat to, co už bylo naznačeno: že se autor sám patrně zmítá v jakémsi chaosu, že je mu nejvlastnější je volné, fragmentární vyprávění obdařené notnou dávkou lyriky, nicméně na druhé straně by chtěl čtenáři poskytnout potěšení srovnatelné s Anglickým pacientem. A tak je výsledkem poměrně nešťastný kompromis. Jenže chytrá horákyně může slavit úspěch snad v politice, v literatuře bývá výsledkem většinou zklamání.
Po dlouhé době dobrý překlad Ondaatjeho
Přesto tato kniha, respektive její překlad, zasluhuje uznání: po dlouhé době se nám totiž dostává do rukou dobře přeložený Ondaatje. Kvalitou překladu se Anilin přízrak zařadil po bok dvou již vzpomínaných knih a dal zcela zapomenout na překladatelské "průšvihy", jakým byl třeba román V kůži lva. Na druhé straně vzhledem k tomu, co by řečeno výše, je závěrem nutno zdůraznit, že skvělý Faltysův překlad ocení hlavně užší skupina Ondaatjeho věrných čtenářů - ostatním, myslím, román tak nenadchne.
