Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 8. prosince 2017 - 15:19Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Raymond Queneau: Poslední dny


Poslední dny jsou autobiografickou novelou Raymonda Queneaua, v níž líčí studentský život v Paříži 20. let.

Vincent Tuquedenne se snaží věnovat jak milované četbě, tak poněkud sterilnímu studiu, protože doufá, že se v knihách dozví, jak se vymanit z maloměšťáckého prostředí, v němž žije a jež ho svírá. Vincent a jeho generace se nacházejí v protikladu ke starší generaci učitelů v důchodu a drobných podvodníčků. Obě generace jsou vystaveny hloubavému zraku Alfreda, číšníka v kavárně U měchu, jehož neomylná astrologická metoda předpovídání budoucnosti se de facto vysmívá vědeckému přístupu k životu, na nějž se většina lidi bláhově spoléhá. Podobně i Queneauův literární svět funguje podle svých vlastních zákonů, přičemž se v něm prolíná úzkostlivě pečlivé cizelování uměleckých aspektů s nezastíraně láskyplnou evokací života, jak vypadal v již nenávratné minulosti. Knihu z francouzštiny přeložila Marie Přibylová pro nakladatelství Volvox Globator.

Raymond Queneau (1903–1976) byl francouzský prozaik, básník a matematik. Vystudoval Sorbonnu, poté pracoval jako nakladatelský redaktor. Jeho raná Queneau přebaltvorba byla ovlivněna surrealismem. Záhy ho však opustil a psal experimentální prózu, v níž spojoval racionalismus s fantazií. V jeho díle se existencionalistická skepse a odcizení spojují s osobitým humorem a parodií.

Ukázka z knihy:

II

Když Rohel vstupuje do salonu pana Brennuira, je tam už docela plno. Georges Brennuire ho představí svému otci a přítomným, lidem od pera i od štětce, lidem jmen proslulých ve vydavatelství Vanier nebo Mercure. Jsou to impresionističtí básníci nebo symbolističtí malíři; znali se s přáteli Paula Verlaina; jsou živoucí vzpomínkou na tuberkulózní nebo alkoholu propadlé bytosti zesnulé v prvních letech nového století, padnuvší za oběť nevšedním slovům a interpunkci. Několik jich ještě pamatuje první eseje Guillauma Apollinaira. Od smrti Guillauma Apollinaira uplynuly přesně dva roky a dva dny.

J.-H. Cormois vypravuje několik vzpomínek: jak byl Guillaume v Německu na břehu Rýna a jak se hbitě vrhl na prohibita Národní knihovny a jak byl kanonýrem v Nîmes a jak byl zraněn ve válce a jak zemřel na španělskou chřipku.

„Na španělskou chřipku!“ ušklíbne se kdosi. „Byl to mor! Černá smrt! Nic jiného. Jako ve třináctistém osmačtyřicátém!“

Rohel kulí oči – poznal Prďolův hlas. Georges mu zapomněl svého strýčka představit. Ten ale, jakmile zdvihne oči, svého bývalého žáka okamžitě poznává.

„U všech všudy, to je přece Rohel!“ zvolá Jérôme Tolut svým pichlavým hlasem. „To se podívejme, tak vy jste v Paříži. Připravujete se na studium učitelství?“

„Ano, pane profesore.“

Na žádné studium učitelství se nepřipravuje.

„Dobře, velmi dobře. Nebyl jste špatným žákem, když jsem vás učil, ale doslechl jsem se, že váš rok na filosofii byl nešťastný, velmi nešťastný.“

Na den příměří připravil Rohel o poctivost jistou slečnu z dobré rodiny a byly z toho řeči. Mluvilo o tom celé město. Ale Rohel už na to zapomněl.

„Kde studujete nyní? Na lyceu Ludvíka Velikého?“

„Ano, pane profesore, na lyceu Ludvíka Velikého.“

Na žádném lyceu Ludvíka Velikého nestuduje.

„Dobře, velmi dobře,“ říká starý profesor.

Starý profesor jde Rohelovi silně na nervy, a Brennuireova sestra tu není. Doufal, že se tu s ní setká, ale ona tu vůbec není. (J.-H. Cormois vypravuje). Byl polichocen možností vidět zblízka všechny ty básníky, které do té doby pouze četl. Pokud jde o Literaturu, měl několik neurčitých, velkorysých nápadů. Teď už ho to ale nebaví. Jeho domýšlivost usnula, nebo lépe – chrápe. Nevidí nyní kolem sebe než samé kašpary.

Básník Sybarys Tulle má černé nehty a šťourá se v nose. A zdá se být starý, tak starý, tak starý. Benediktýnka, to je jeho. Kdysi přirovnával svou duši k vyplašené lani a svá trápení k podzimnímu dešti. Romanopisec S.-T. Caravant si zapomněl zapnout poklopec a zrovna něco žužlá vykotlanými zuby. I on by si rád přihnul benediktýnky, ale ten druhý syslí lahev sám pro sebe, takže si musí nechat zajít chuť.

(J.-H. Cormois stále vypravuje.)

Rohela ubíjejí ony nedůstojné projevy všedního života. Aby takové sprosté zjevy skrývaly géniálního ducha je vyloučeno. Pohled na básníkovy černé nehty už ho přestal bavit. Krom toho mu beneditkýnka připadá nechutná. Zvedá se mu z ní žaludek. Zatáhne Georgese do kouta, poblíž umělecké vázy na stylovém stolku:

„To není žádná zábava, tohleto.“

„Jen počkej, co uvidíš za velikány,“ říká si Georges. Dobře že jen v duchu, protože Rohel by mu odvětil: „Zas tak velicí nejsou, ti tvoji velikáni, spíš takoví chudáčci, sláma jim čouhá z bot.“

„Tohle není žádná zábava,“ bručí. „Taky jsi mi mohl říct, že tu bude můj bývalý profesor.“

„Strýček? Copak on tě učil?“

„Mohlo tě to napadnout. Ale co už. Takže on je tvůj strýček?“

„Nenapadlo mě, že by tě býval mohl učit. Víš, je teď trochu vrtošivý.“

„To byl vždycky.“

Rohel začíná lézt Brennuirovi na nervy. Ještě není v Paříži ani půl roku a už mluví, jako by sežral všechnu moudrost. Člověk ho uvede do literárního salonu, kam docházejí ti nejlepší autoři, a on ohrnuje nos! Vždyť tobě, kamaráde, čouhá sláma z bot!

„Poslouchej, copak oni pijou jenom sladké likéry? Tvůj tatík nemá koňak?“

Ale ano, má. Ten svůj proslulý, který hostům nenabízí. Georges ví, kde ho schovává. Nenápadně si s Rohelem dojdou do jídelny nalít skleničku.

„Jak to, že tu není tvoje sestra?“

„Na tyhle dýchánky nikdy nechodí. Nudí ji to.“

„Dobře dělá. Naprosto s ní souhlasím. Je sympatická, ta tvoje sestra.“

„O moji sestru se nestarej.“

„Nalej mi ještě jednu.“

„To ti stačí. Poznal by, že jsme mu upili.“

„Srabe. Ukaž, já si naleju. Ty jsi ale vážně bačkora.“

„No dobře. Dej si ještě jednu, a konec.“

Sám už si nenalije.

Rohel se vrací do salonu, pálenka ho hřeje v žaludku i v hlavě. Vyprávění J.-H. Cormoise o Guillaumu Apollinairovi se chýlí ke konci. Rohel ho poslouchá s mimořádným zápalem. Zapadl do křesla a hodil nohu přes nohu ve výši nosu. Pálenka ho hřeje v žaludku i v hlavě. Vyprávění J.-H. Cormoise o Guillaumu Apollinairovi se chýlí ke konci.

„Je to samozřejmě velmi smutné, že zemřel,“ říká Sybarys Tulle, „navíc v takový den. Bránil sice svou novou vlast, to uznávám, ale nikdo mě nepřesvědčí, že ty... kaligramy jsou poezie. To odmítám.“

„Samozřejmě je to jen takový rozmar,“ odtuší S. T. Caravant.

„Prosím za prominutí,“ říká J.-H. Cormois. „Jsou to básně, a to dokonce velké básně.“

Výborně, Cormoisi, to se ti povedlo! Takový správný chlapík, a ještě rozumí mladým. Jak mu jen dát najevo sympatie? Co takhle mu ukázat, kde tatík Brennuire schovává koňak?

Diskuze o moderní poezii se začíná zvrhávat. Jedni volají, že je to opičárna, jiní jsou blahosklonní. Další se rozčilují. Benediktýnka takhle na lidi často působí. Georges Brennuire vyprovokuje Rohela k recitaci „kubistické“ básně. Jeho výstup má více méně pozitivní účinek. Zatímco ostatní pronášejí své doslovy, vezme si J.-H. Cormois Rohela stranou. Rohel mu konečně může projevit své sympatie. Odvede ho do jídelny a vyšantročí lahev silného alkoholu.

„Pan Brennuire si svých hostů dvakrát nehledí,“ podotkne.

„Já vás uctím místo něho.“

Naplní dvě sklenky. Oba si srdečně přiťuknou.

„Jakže se jmenujete?“

„Rohel. Armand Rohel.“

„Student?“

„Věnuji se bakalářskému studiu humanitních věd.“

„A vy píšete básně?“

„Sem tam.“

Usměje se cynicky a rozpačitě, jako by chtěl říct, ano, skutečně píši verše, a jako by se za to styděl, že píše verše. Přitom žádné verše nepíše.

„Moc rád bych se na ně podíval.“

„A já bych vám je moc rád ukázal.“

Cítí se silný v kramflecích. Jestli chce ten dobrý muž Rohelovy verše vidět, Rohel mu nějaké vyrobí. Na alkoholu je příjemné, že člověku vystoupá až k samému vršku hlavy a vynese ho ke stropu. Ale podívejme, tady máme tatíka Brennuira!

„Vidíte, drahý příteli, jsme tu jako doma,“ povídá Cormois.

„Přednes moderní poezie musí se dít za požívání starého alkoholu,“ dodává Rohel. „Ostatně tady pána jsem obsloužil já.“

Pantáta se chechtá na celé kolo. Jestli se brzy nedosměje, vyhodí si hubu z pantů.

„Ten váš je vskutku vynikající, vážený pane. Lahodí srdci avantgardní mládeže zosobněné mou skromnou osobou. Slyšte! Stará generace již nové nepředává pochodeň, nýbrž láhev koňaku značky Napoleon. Pane Brennuire, ve jménu Kubismu, Futurismu a Dadaismu vám z celého srdce děkuji.“

Pan Brennuire vycení hlodáky v úsměvu a ohrne jeden koutek. Obrátí ke Cormoisovi svou králičí tvář.

„Hledal jsem vás, můj milý. Náš přítel Caravant by vám rád položil jistou otázku.“

A nechá významného muže zmizet.

Jakmile Rohel osaměl, začal se dobře bavit. Tedy rozhodně nikdy nezestárne. Kategoricky odmítá zestárnout a psát verše. Tak. Nic mu nebrání vypít si ještě skleničku. Slyšte! Stará generace již nové nepředává pochodeň, nýbrž láhev patnáctiletého Napoleona. Výborně. Ale podívejme, tatíka Brennuira vystřídal syn Brennuire! Náš drahý Georges!

„Otec se na tebe hrozně zlobí, abys věděl. To bys koukal, jak ten se na tebe zlobí!“

„A proč? Copak není rád? Složil jsem mu fůru komplimentů na jeho koňak.“

„Ty máš teda koule, to ti povím.“

„Lepší než mít srdce v kalhotách. Víš, co jsem mu pověděl, tatíkovi? Pane, povídám, vy jste onu lojovou svíci, kterou předchozí generace předávala nové, výhodně vyměnil za láhev benediktýnky. To se mi povedlo, ne? Škoda žes to neslyšel.“

„Koukám, že máš pěknou opici.“

„A co tvoje sestra? Ach, pardon, nechtěl jsem se tvé sestry dotknout. Je velmi šarmantní, ta tvoje sestra. Víš, ta tvoje sestra se mi zdá velmi šarmantní. Pročpak dnes nepřišla?“

„Otec mi vynadal…“

„To dobře udělal.“

„…za to, že jsem tě sem přivedl. Myslím, že by byl rád, kdyby ses už nevracel.“

„Skutečně? Tak on mě vyhazuje! Protože jsem přednesl kubistickou báseň! Pan Brennuire mě vyhodil, protože jsem přednášel kubistickou báseň!“

„Radši bys už měl jít. Jsi opilý, budeš dělat hlouposti. Nehodí se, abys zůstával.“

Rohel chvíli mlčí, pak zamumlá:

„Pan Brennuire mě vyhodil, protože jsem znal zpaměti kubistickou báseň.“

Důstojně vyklidí prostor, popadne svůj klobouk a svůj svrchník a práskne za sebou dveřmi. Na ulici je mu okamžitě daleko volněji. Ví jistě, že si již nikdy neotře podrážky o rohožku toho starého brennuiráka. Co se týče pana syna, ten nestojí za řeč, ten nemá za mák zodpovědnosti.

V metru sedí naproti velmi krásné dámě. Má štěstí; ona dáma má ráda mladé muže, a tak nerada by byla večer sama doma! Rohel s pýchou konstatuje, že jak si už nyní troufá říci, o výročích příměří mu milostné trofeje samy padají do klína.

 

přeložila Marie Přibylová
nakladatelství Volvox Globator, 2017
ISBN: 978-80-751-1360-3

Literární Noviny, 8. 12. 2017, Nagy

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3034