Struhar, Stanislav: Barvy minulosti

Nezaměnitelným hlasem vypráví rakouský spisovatel českého původu o překračování hranic a opouštění i nalézání blízkých míst i lidí.

Bloudění mezi ztráceným a nacházeným ve třech povídkách zlínského rodáka

Stanislav Struhar: Barvy minulosti. Povídky. Přel. Magdalena Štulcová, Volvox globator, Praha, 2016, 140 s.

Nenajde se snad text, který by pojednával o románech, básních či povídkách česko-rakouského spisovatele Stanislava Struhara (nar. 1964) a nezdůrazňoval přitom emigraci a ztrátu kořenů jakožto hlavní motiv jeho děl. Zlínský rodák, který na konci osmdesátých let utekl před represemi do Vídně a oproti původnímu plánu tam i zůstal, se tímto tématem skutečně zabývá soustavně (viz související portrét a rozhovor). V případě povídkové knihy Barvy minulosti (Farben der Vergangenheit: Erzählungen, 2016), už osmého Struharova titulu vydaného česky, se však jedná spíše o cosi, co stojí kdesi v pozadí vyprávění; cosi, co hrdiny neustále chtě nechtě ovlivňuje, ač by se na první pohled mohlo zdát, že žijí úplně obyčejné životy.

První povídka, nazvaná Poklid starých kamenů, se odehrává v malebné krajině v okolí francouzsko-italských hranic. Její hrdinové a hrdinky pocházejí z obou jmenovaných zemí, hledají si práci a místo k usazení, navazují i ukončují vztahy a čtenář je poznává především skrze přesně a dopodrobna zachycené všední rozhovory, často o ničem nebo skoro o ničem, zatímco to podstatné se odehrává v pozadí a je třeba to vyčíst mezi řádky. Melancholické ohlížení za místy a krajinami, které postavy nechaly za sebou, jako by naznačovalo, že najít klid a spočinutí vlastně není možné. Příběh není nijak vypointovaný, jedná se spíš o krátké nahlédnutí do několika obyčejně-neobyčejných životů.

V podobném duchu se nese i následující Nebe tak blízko. Dějištěm je opět Ligurie, o hlavním hrdinovi z útržkovitých rozhovorů postupně zjišťujeme, že má rakouské kořeny, a seznamujeme se s jeho nemocným otcem. I zde se o nejdůležitějších událostech v životě postav dozvídáme z náznaků a mimochodem, zatímco tón příběhu udává líčení běžných až banálních situací a rozhovorů. Ty jsou pečlivě komponovány a svou neukončeností navozují zvláštně melancholickou, „ztracenou“, snad by se dalo říct až existenciální atmosféru. Ta kontrastuje s malebným, sluncem zalitým prostředím. Podstatnou roli zde hrají vzpomínky na dětství a setkávání dětského a dospělého světa, střídání zdánlivě bezstarostných okamžiků a těžkých chvil, které život přináší.

Závěrečná Zlodějka je podle dostupných informací vůbec první text, který Struhar začal psát v němčině. Během let strávených v Rakousku si jazyk stále lépe osvojoval a své povídky přepracovával a piloval k dokonalosti. Zlodějka empaticky vypráví o chlapci, který se obtížně smiřuje s tím, že se jeho rodiče rozhodli adoptovat holčičku vietnamských rodičů. Co všechno mu nový člen rodiny ukradne, a je možné, že mu i něco přinese?

Struharův styl nemusí vyhovovat každému: povídky postrádají klasický dramatický oblouk, nezdůrazňují emoce, evokují spíše pocit jakéhosi bezčasí a ztracenosti. Jisté je, že se jedná o styl naprosto nezaměnitelný.

www.iliteratura.cz, 23. 1. 2017, Marie Voslářová

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3417