Z. K. Slabý: Potkávání setkávání

Jednoho dne se otevřely dveře redakce Zlatého máje (sídlili jsme tehdy na Národní třídě v masivním domě, později bohužel zbořeném, poněvadž poněkud vyčníval z vyrovnané fronty okolních baráků), a dovnitř vstoupil Sergej Baruzdin s tmavovlasým mladým mužem, kterého jsem d té doby neznal. Vlastně znal – ale pouze z četby jeho tehdy už téměř světoznámé knížky Džamila, milostného příběhu, který se tak markantně odlišoval od budovatelských děl sovětské literatury, která nám byla překládána a předkládána. Byl to Čingiz Ajtmatov (12. prosince 1928 – 10. června 2008).

Sergej mi přinášel článek pro Zlatý máj a já se obrátil k Ajtmatovovi: „Vy pro nás nemáte nic?“

„Nepočítal jsem s tím, že k vám do redakce zavítám.“

„A nechcete nám něco napsat?“

„Nejsem autor dětských knih...“

„Ale jste autor novely o lásce.“

Slovo dalo slovo a Čingiz Ajtmatov přišel do redakce znovu příští den a přinesl rukou psaných Několik slov o lásce.

Pochopitelně jsem jeho příspěvek rád otiskl. Zde je:

„Lidé si po generacích předávají své zkušenosti z oblasti hmotné výroby, vědy a techniky. Zdá se mi, že stejně tak je tomu i s hodnotami duchovními a s citovým bohatstvím. Domnívám se, že je velmi důležité vést člověka už od dětství k tomu, aby pochopil, v čem tkví opravdová krása milostného vztahu, aby byl schopen radostně prožít nejplnější období svého života. Jak hluboký vliv tady může mít literatura! Nemenší význam než vynález parního stroje a elektřiny mají pro lidstvo nesmrtelné literární postavy, od Romea a Julie až po Annu Kareninu a Šolochovovu Aksinju. Literatura může ovlivnit i romanticky nadnesený vztah k lásce i cynicky odmítavý. Závisí to na společenském stanovisku autora, na jeho humánnosti, na schopnosti nacházet v člověku to nejlepší. Sám jako spisovatel nejsem samozřejmě proti zobrazování složitých milostných vztahů a kolizí, ani proti moderní jemné psychologické kresbě a podtextu, které jsou obvyklé zejména u západních spisovatelů. Důležité je, aby tento složitý pohled do lidského nitra přinášel podněty k přemýšlení, obohacoval čtenáře o nové zážitky a činil ho dokonalejším. Roztrpčují mne však knížky, v nichž se autor ponořuje do temných koutů nicotné lidské duše a snaží se vyjímat to nejnižší a nejubožejší, co v ní je, a pak dělá zevšeobecňující závěry – vysmívá se lidské „nestvůrnosti“.

Velmi silně na mne v dětství zapůsobila povídka A. S. Puškina Kapitánská dcerka, která se už dávno stala čítankovou záležitostí. Ale sotva bylo od té doby napsáno o lásce něco lepšího a čistšího, něco vhodnějšího pro mladého čtenáře, někteří moderní spisovatelé hledají v lidech spíše chaos a chorobnost. Přečetl jsem si s chutí Sallingerův román Kdo chytá v žitě; velmi si ho cením. Hned nato jsem četl jinou jeho povídku Věnováno Emě a litoval jsem, že ji napsal. Je to nezdravý příběh mezi třináctiletou dívkou a mladým vojákem, ani láska, ani přátelství. Povídka ve mně zanechala nejasný, ponurý dojem, asi jako kdybych šel po tmavé „studené“ opuštěné ulici, osvětlené matnou lucernou. Dospělý člověk – natož tedy mladý čtenář – po ní dlouho cítí v hlavě tupou bolest jako po úderu.

Myslím, že naše socialistická literatura píše a bude psát o lásce jinak. O člověku komunistického zítřka bych chtěl psát takovými jasnými barvami, jako bývají za jarních jiter nad čistou a jasnou krajinou.

Od dětství se v lidech pěstuje smysl pro krásno v životě i umění. Učí se rozumět hudbě, malířství, tanci. Domnívám se, že by se měli učit i rozumět lásce, která je jistě jedním z nejvyšších projevů lidského charakteru. Učí je tomu literatura – a to zavazuje všechny spisovatele.

Praha, 9. XI. 61“

Na Ajtmatova upozornil Louis Aragon, když napsal: „Kniha se jmenuje Džamila a její autor Čingiz Ajtmatov. Mám v životě hodně práce, ale nesnesl jsem, aby ve Francii zůstalo neznámé toto prosté, ani ne stostránkové vyprávění, jež pro mne zaujímá zcela přirozeně místo mezi příběhy o lásce, jež napsali Shakespeare, Goethe, Dante nebo Emily Brontëová. Zkrátka, mohu-li doufat, že ti, kteří mi naslouchají, se jeden po druhém pustí do četby knih, o nichž jsem mluvil a jimž jsem obětoval část svého života, svého času a svého nadšení, poradil bych jim konec konců, aby začali tímto malým příběhem o zázračné lásce muže a ženy na rozhraní kyrgyzských hor a kazašské stepi, aby začali Džamilou Čingize Ajtmatova.“

Baruzdin s Ajtmatovem pak navštívili i redakci Mateřídoušky. Jako ve Zlatém máji, choval se skromně, až ostýchavě, jako by nic nevěděl o své světové popularitě.

A soudím, že jeho příspěvek pro Zlatý máj, napsaný přes noc, neztratil svoji platnost ani dnes. Právě proto jsem ho tu ocitoval.

V českých překladech však vyšly i další Ajtmatovovy knížky jako Labutě nad Issyk Kulem (1963) nebo Novely (1987), obsahující vedle Džamily i Sbohem, trpký živote, Bílou loď, Strakatého psa na břehu moře a také autorskou zpověď, ve které najdeme i těchto několik vět: „Literatura musí obětavě nést svůj kříž – pronikat do složitostí života, aby člověk poznal, miloval a úzkostlivě střežil všechno dobré, všechno nejlepší a nejdůstojnější v sobě, v lidech, ve společnosti. V tom vidím pravé poslání umění. A zdá se mi, jsem přesvědčen, že tomu tak bude vždycky, donekonečna, protože člověk hledá v umění potvrzení svých nejlepších snah a odmítnutí všeho, co je zlé, nespravedlivé, co neodpovídá jeho sociálním a mravním ideálům. To se neobejde bez boje, bez pochyb a nadějí. I toto asi potrvá věčně. A proto asi věčným úkolem umění zůstane – vyprávět člověku o složitosti a kráse života.“

Pojmem magický realismus označují kritikové Ajtmatovovy knihy Stanice Bouřná, Popraviště a Když padají hory, protože se v nich prolínají mýtická rovina, současnost s reminiscencemi nedávna (jeho otec byl při stalinských čistkách v roce 1937 popraven!) a budoucnost, přičemž naše místo v životě setrvává po boku předků.

V Popravišti hovoří Pilát: „Lidi nic nepoučí, ani kázání v chrámech, ani hlasy z nebe! Budou vždycky následovat svého pána jako stádo pastýře, budou se sklánět před silou a hodnostmi a ctít budou toho, kdo je nejkrutější a nejmocnější ze všech, a budou oslavovat vojevůdce a bitvy, kde krev poteče proudem ve jménu nadvlády jedněch a pokoření a ponížení druhých. To bude považováno za vznešenost ducha, opěvanou, předávanou z generace na generaci, na počest toho se budou třepetat prapory a hlaholit trouby, krev bude kypět v žilách, budou se pronášet přísahy: nevydáme nepříteli ani píď země; a ve jménu národa se budou prohlašovat za nevyhnutelné, lidé budou vychováváni v nenávisti k nepřátelům vlasti: ať žije král, a toho druhého zardousíme, srazíme na kolena, zotročíme ho i s jeho lidem a uzmeme jim jejich zem – v tom je přece největší slast života, veškerý smysl lidského bytí odnepaměti...“

Ajtmatov ostře viděl nebezpečí, která lidstvo ohrožují, ale nesmiřoval se pouze s jeho odhalováním, hledal morální jistoty, dorozumění, smír. Jako spisovatel, ale i jako občan a jako politik (byl velvyslancem v několika zemích, v Evropské unii, v NATO a v UNESCO, organizoval Issykkulské fórum ke globálním problémům atd.) I tím je jeho odkaz aktuálnější.

Věnování v českém vydání Džamily (v překladu Stáni Siebertové, s ilustracemi Jitky Kolínské, s úvodem Louise Aragona, Svět sovětů Praha, 1961) zachovávám v originálním znění:

„Očeň intěresnomu borodatomu dětskomu dějatělu – Zdeněku Slabymu na pamjať.
Vaša blagorodnaja rabota i boroda na junom lice vyzyvajut uvaženije.
Č. Ajtmatov
g. Praga, 25 / X – 61g.“

Když se Janyl Jusupjan Chytyrbaeva, redaktorka Svobodné Evropy, dozvěděla, že vlastním neznámý Ajtmatovův rukopis, navštívila mě, vše si prohlédla a ofotografovala a nakonec se mnou natočila rozhovor pro kyrgyzskou televizi. Pořad způsobil určitý poprask, do Prahy za mnou přijela další novinářka, chtěla, abych ji sdělil podrobnosti o zmíněném setkání, na facebooku se hlásili další Ajtmatovovi obdivovatelé. Uvědomil jsem si, co pro Kyrgyzy tento spisovatel světové proslulosti znamená. A bylo mi trochu líto, že takový vztah k českým literárním velikánům má u nás jen nemnoho lidí.

Kniha
Zdeněk K. Slabý
Potkávání setkávání
2015, Volvox Globator, 512 stran, 449 korun

Hospodářské noviny, 4. 3. 2016

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3917