Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 24. srpna 2015 - 17:53Volvox.cz si právě čte 6 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

OLGA ŠPILAROVÁ: Rýžování zlata v Oslím potoce


OLGA ŠPILAROVÁ:
Rýžování zlata v Oslím potoce
Vybrané pasáže ze stejnojmenného románu

Z bodláčí
a vybělených kostí
zvoní
severní vítr

(Rýžování zlata v Oslím potoce)

Julinka našla někde modrý plecháček, dává do něj pumy. Přesypává je z dlaně do dlaně, rozhodí je po koberci a čaruje: smečka kuguárů. Neví, kolik jich má, nikdy je pořádně nespočítala, ale hledá mezi ostatními tu z Mexika, medovou z černým flíčkem, a překládá je z místa na místo; je tak vzrušená, že vždycky nějakou zašantročí. Konečně sestaví fazole na koberci, do řad, do kruhů, jako dvořany, a uprostřed má trůn pro vladaře. Ale právě toho ztratila, v zápalu hry zapomněla na nejdůležitější: uspořádala pouštní království jako zeleninovou zahradu a v té král Kuguár nemá co pohledávat. Zmizel. Natahuje moldánky a obviňuje mě, že jsem jí ho vzala na líčidlo, kde na to přišla, nevím. Hledám Kuguára pod postelí, za skříní, odhrnuji koberec. Julinka přihlíží. Tak z těch fazolí uděláme polívku, říká. Já na to: To nejsou fazole, to jsou pumy. A hledáme krále. Vyprskne. Ty seš ale hloupá. Zmocňuje se mě zoufalství, vím, že jsem hloupá, ale proč mi to říká, já jí chci najít krále, chci, aby byla šťastná, chci, aby ho posadila na trůn, tak to má být, pumy ho potřebují, bez něho jsou jen hrst semen, vždyť přece sama říkala, že je to král, její nejmilejší, bez něho poušť umře. Podívá se na mě. Podívá se na mě. Mlčí. Co si teď počneme, nemáme krále, říkám už sama sobě a cítím, jak na mě dopadá žár, zabloudily jsme v poušti a Julinku již odtud nikdy nedostanu. Pumy mají vyplazené jazyky a na očích mázdru. Jsou zplihlé, drápy obrousily o mlat písku. Na balvanu obrostlém trsy juky sedí luňák, mžikající reflektor. Čím malátnější jsou pumy, tím pronikavěji žhne. Do tváře se mi zasekávají křemenná zrnka, do nosu i uší mi vítr napěchoval roubík. Nakonec se rozpláču. Julinka se zarazí, koukne na mě, bere mě za ruku a říká: Ale mami, dyť je to jenom jako. Byl to jako král Kuguár a teď je fazole na polívku, jako ztracená, ale já ji nechám bejt a za chvilku pudu a najdu jí. Pak všechny uvaříme a sníme. A jde, odsune omalovánky a mezi poházenými papíry vyloví Kuguára a hodí ho do hrnce. Paní, máte kmín? Ptá se mě, a když neodpovídám, ztratí trpělivost a dupne si. Mamí, ty seš hrozná, zase už jsi nekoupila kmín, já se z toho snad zblázním. Mechanicky se zvednu, jdu ke stolu, vezmu krabičku s patentkami a podávám ji Julince. Zbyl nám od minula. Julinka kývne, bere krabičku a uvážlivě odměřuje. Pak hledá pokličku. Podám jí rozcupované kousky pijáku. Paní, ještě jste nesolila. Aha, řekne a natáhne ruku. Vzápětí ohrne ret a vyčítavě se na mě podívá: Dyť je to piják! Vytřeštěně na ni zírám a vidím, jak se jí na jazyk dere to její: Ty seš hloupá. Pak se ovládne a sníží kalibr: A nekoukej mi pod ruce, když vařím, víš, že to nemám ráda!

Jsem v pokoji zbytečná. Jdu vedle, sedám ke sklápěcímu kuchyňskému stolu a koukám do zdi.

.

„Tak Mikulášek má na ženský tolik metod a největší expert je na řečičky. Zrovna se dělala sonda na Poříčí, a tak sotva odved buchtu do aťasu, spustil o vykopávkách, a jak prej to ráno objevili zbytky keltskýho kostrovýho hrobu a navíc zlato a úlomky rafinovanejch falickejch symbolů, co pocházely z obětních slavností. Druidové byli podle něj prvotřídní prasáci, Sade hadr. Buchta už byla polonahá, Mikulášek si odskočil na hajzl, a když se vrátil, bylo to jasný. Jenomže vyvstal problém sexuálního života kněží. Buchta mínila, že druidové byli prostě mužský, s tím rozdílem, že měli dědičnej patent na to nejen lidi učit a soudit, ale i nábožensky motivovat do extáze, místo aby se drželi přírody. Což prej je nejen zvrhlý, ale podezřele to připomíná beztřídní ráj na zemi, kde jak známo se šulín tutlá. Mikulášek odsoudil klasiky marxismu, kteří nepochopili osvobozující roli sexu, poněvadž člověk je pro ně jen hmota. Koitus jako souhra duše a těla je prej extáze, kterou člověk komunikuje s vesmírem. Tak se zabral do debaty, že zapomněl na mrdání. Zná jedno oppidum a jinak četl o Keltech v Mlaďáku, nicméně protože prej Kelti věřili na nesmrtelnost duše a metempsychózu, není vyloučený, že ženský chápali jako rovnocenný a obětovali je naopak v jejich zájmu. Aby mohli líp inkarnovat. Jak tak kecal, mozek se vřekrvoval a pták vodkrvoval; Mikulášek najednou vidí, že mu z nohavice leze prázdná špecka. Feministka, který už bylo zima, se zatím voděla. Von tam v tílku rozčíleně mává, škube nohama a snaží se gumu nenápadně skopnout pod válendu, pod stůl, prostě někam. A zatímco študentka dospívá k názoru, že s tím keltským rituálem to bude celý blbost, cvaknou dveře a na prahu stojí Dana.“

„Dlouhý a nemá to fóra.“

„Neznáš Danu, příteli. A rád bych věděl, kde je dneska Petr, volal jsem mu, že má fůru áček, ale věčně je v tahu. Aby se Mikulášek nedivil -“

„Náhodou, tyhle věci se stávaj. Já pamatuju, jak jsme jednou v Máji koupili dederónský prezervativy, byl na nich namalovanej králík a uši měl nafukovací. Votřes. Strčili jsme jeden z hecu kolegovi do saka, takovej docent s předkusem, navíc se jmenuje Králík. Chtěli jsme pobavit manželku, což se povedlo. Nejenže igelit našla, ale ten vůl jí těsně před tím před tím prvně za dvacet let zahnul a všecko vyklopil.“

„To já na gymplu,“ ozval se Michal, „jsem byl jednou v třešňovce v Suchdole. Buchtu nafutruju, ale pak najednou zpanikařím a po kolenou se sirkama hledám šprcgumu, jestli je celá. Buchta si myslím, že hledám cigára. Pánové, to byl horor na hor -“

„Srdíčka, dopíjíme, zavíráme. Jaroušku, vemte mi sem to sklo. Hodnej. A vida, už nám přijeli hoši z hlídky.“

.

O rozpálená prkna plovárny ťuknou první zežloutlé listy. Topoly trčí proti nebi jako hole důchodců, kteří obsadili prostor kolem bazénu. Teď po poledni patří Žofín starcům. Až na pár věčně přítomných, do bronzova opálených svalovců, několika osamělých prodavaček a servírek, klimbajících na dřevěných podhlavnících, obložených taškami s krémy, časopisy a ručníky, proudí kolem zábradlí prořídlé zástupy dítek, která opatrovati jednou budou výhonky Republiky, by rostly a sílily před očima celého světa. Říční lázně jsou citadelou ztraceného času.

Dámy, vměstnané do jednodílných plavek či vybledlých plátěných opalovaček, vytvářejí kolem slunečníků švitořící kroužky. Některé mají na uších klipsy, trvalou skrývá slamák. Termosky s čajem, jež donesly z pronajatých soukromých kabin, zůstaly ve stínu u svačin. Teď nadešel čas kávy. Vychrtlí muži, pergamenovou kůži pravidelně promašťovanou olejem, těkají od jednoho klanu k druhému. Jsou méně početní, tudíž vzácnější. Všichni si vykají, byť půl století na plovárně, odkud sledovali činnost spolků, sňatky, krachy firem, avantýry operních pěvců, tenisová klání a, pak už němě, výstřelky nového režimu, je stmelilo v hašteřící se, jednolitou smečku.

Přechodné aliance, dramaticky se rozpadající a nanovo ožívající, tvoří pevnou síť rodinné vazby, jíž se spiklenci starých časů brání proti tomu, co vstřebalo jejich životy. Rozjařeně hlaholí, půjčují si karty a brožované detektivky, co chvíli nějaký stařík sundá čepici s kšiltem a sportovně se rozběhne ke sprchám. Dámy pojídají jogurty a loupají jablka; vysokými medovými hlasy hovoří o operacích a o pohřbech. Čas od času vláčně vytáhnou zrcátko, zkoumají vrásčitou hnědošedou kůži a na nos upevní nový útržek papírového ubrousku. Bezstarostně koketují v sluneční výhni.

.

Unaveno, ztrmáceno bralo se děvče silnicí hraběte Karla Chotka, nejvyššího purkrabí českého, k sadům. Tma zhoustla, kol luceren večerní chrobáci a můry tančili svůj rej v nádherném pestru jeseně: jestiť zlata, karneolů, granátů krvavých po stromech! Přes oválek bledého obličeje se zeleným okem brvou stíněným skanula slza. Zaštkala. Jizlivá bolest drásala srdce, kde láska zoufanlivá skrývala se, byvši na okamih pouhý udušena zvěstí truchlivou. Sen mnedle krásný jest, štěstí života pospolitého však nenahradí! Silnice byla liduprázdna, ana již byla temná noc. „Chval každý duch Hospodina, uhodila dvanáctá hodina,“ prořízlo ticho volání ponocného od Písecké brány a vzápětí ozvala se trouba.

Pod haluzemi javorů, lip i kaštanových stromů sklesla dívka na kamennou lavici. Mech s lišejníky obrůstal zídky a spadalé listíčko postlalo pažit vůkol, z nějž tu a tam strměla v svitu měsíčném kopí čaroskvoucích ocúnů. Neníť divu, že rukou roztržitou dotkla se křehkého korbelíčku. Nedosti na tom; puzena náhle vnitřní jakous silou, obkroužila útlým prstem podzemní hlízu – a ejhle! kterak žasla, anať spatřila tobolku s listy, stvol s květem byliny k retu svému stoupati! Leč v ustrnutí setrvala krátce. Po celém podnebí rozložil se bouřkový mrak; černé chmáry a chuchvalce táhly se z mrákavy, zadul ostrý vítr. V dálce nad Josefovem a Starým městem pražským se křížily zábřesky blesků a hluk hromů sílil. Vítr vzrostl a strašlivý vichr, stromy ohýbajíce se k zemi chřestily, jako by hnáty umrlčí tleskaly té podívané. Hrůza lehla na ňadra dívčina: co srna vyběhla ze sadu, otřásajíc se ve všech oudech. Jižjiž spadávaly krůpěje deště na žulovou dlažbu, avšak příčinou vichru zas se mraky roztrhaly, je bizarní mluno růžovofialové se vzduchem chvělo příšerně.

(Vydává nakladatelství VOLVOX GLOBATOR)

Literární noviny, č. 27/96, červenec 1996

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3838