Majitelé pravdy z pavoučího domu

Tu a tam se ještě některý americký kritik podiví, proč PAUL BOWLES nezískal literární reputaci, úměrnou svému nespornému talentu. Nebo aspoň pověst žijící legendy – den před Silvestrem mu bude čtyřiaosmdesát! – typu Williama S. Burroughse, když už jeho makabrózní povídky bývají srovnávány se samotným Poem. Geoffrey O’Brien do týdeníku The Village Voice nabídl před časem výstižné vysvětlení: Stále je považován za libůstku nějaké kliky, méně umělec než postava v jakémsi atraktivním mezinárodním seriálu – změť sexu, drog a mysticismu z technicolorového Tangeru ..., prostě je to někdo, koho není třeba brát veskrze vážně.

Podceňování Paula Bowlese nás teď však nemusí tak trápit, naopak jásejme, že máme v kvalitním překladu Zdeňka Janíka zásluhou bystrého nakladatelství Volvox Globator poprvé v češtině jeho možná nejlepší román Pavoučí dům (The Spider’s House) z roku 1955, mimochodem nominovaný na Národní knižní cenu. Záložka pramálo reklamě, ale o to upřímněji varuje: Když začnete číst tuhle knihu, může se vám stát, že ji na chvíli odložíte. Nemusí vás na první pohled hned zaujmout. Ó ano. Maroko snesl dosud náš malý čtenář jako kulisy v mayovkách, ale číst román o boji muslimů za samostatnost z počátku padesátých let, kdy jim Francouzi sesadili milovaného sultána?! Bowlese naštěstí nezajímají masové představy o pohodlně sestaveném dobrodružném příběhu, ani nestvořil příručku pro politruky. Napsal vskutku hlubokou, přemýšlivou, závažnou knihu, která podněcuje i skoro čtyřicet let po svém vzniku ...

Labyrintem středověkého marockého města Fezu se pohybuje (Bowlesovo alter ego?) americký spisovatel Stenham, nikoli náhodný turista, ale „citlivý! Pozorovatel, který se brzy smíří s tím, že svět islámu je pro zástupce tzv. rozvinuté civilizace neprodyšně uzavřen. Bezpočtukrát nás o tom ve svých úvahách ubezpečuje: Nevypočitatelné chování některých muslimů ho bavilo a vždycky jim odpouštěl, protože, jak říkal, žádný nemuslim neví nikdy o muslimském myšlení natolik dost, aby se mohl odvážit je kritizovat ... Jsou od nás hodně daleko, říkával, nemáme ani zdání o tom, jaké jsou jejich pohnutky ... Bylo by příliš jednoduché hledat logický vztah mezi tím, co věděl jeho mozek a tím, co viděly jeho oči ... Čím víc kdo do jejich světa pronikl, tím víc si uvědomoval, že by bylo třeba se sám z gruntu změnit, aby je mohl pochopit. Nestačilo jen jim rozumět. Bylo třeba myslet jako oni, cítit jako oni, sám od sebe, bez jakéhokoliv úsilí. Citáty hromadím jen proto, abych přivolal čtenářskou radost z pasti, do které Bowles takovým jednorozměrným líčením svého hrdinu postupně vtahuje. Však ono se ukáže, že Stenham je bývalý komunista a zklamaný marxista, sobecká nádoba, stále plná demagogie. Ani autor mu to neodpouští: Kdyby snad pocítil, že jsou schopni změnit svůj současný životní styl, ztratil by o ně všechen zájem a odsoudil by je jako zkažené. Aby se mu líbili, museli se muslimové držet rovné cesty, nesnášel žádné odchýlení.

Do mediací samolibého „uznalého“ intelektuála Bowles ukládá příběh marockého chlapce Amra, jenž díky přirozené inteligenci ví, že času je málo, že svět, ve kterém žije, se blíží ke svému konci a za ním je nezměřitelná tma, ovšem spoléhá na dědečkovo požehnání a Alláhovu ochranu. Jak asi nakonec může a musí dopadnout setkání Stenhama a Amra? Do Stenhamova života vstupuje i zprvu záhadná paní Lee, radikální přívrženkyně nacionalistické organizace Istiklál. Tvrdí: Jakou propast musí ti lidé ještě překlenout, než se z nich něco stane. Stenham jí čelí: Říkám přece, abychom je nechali být jimi samotnými. Ty říkáš, že se mají změnit, mají však spíš někým být. Existenciální disputace samozřejmě ruší překotný politický vývoj ve Fezu ...

Chcete-li, Bowles se projevuje jako relativista a skeptik, který pod přemýšlením svých nejednoznačných postav o nesbližitelnosti angloamerického a arabského světa nenápadně pocinkává varovným zvonečkem nad dobovým i tušeným příštím Velkým Vzájemným Nepochopením, jež bude součástí dějin druhé poloviny století. Majiteli pravd se stanou vyvinutější společnosti, které budou předstírat vlastnictví „koncepčních řešení“ čehokoli, a dokonce i po pádu totalitních režimů se rychle vylíhnou noví stavitelé „pavoučích domů“. A podél cest zůstanou zklamaní chlapci Amrové, málem obětovaní pro blaho chytráckých odbojářů ...

Zpět ke knize. Škoda, že v jinak pronikavém doslovu Dominika Lukeše nezbylo místo pna podrobnější vylíčení Bowlesova pestrého životopisu, který má možná přímější vztah k dílu, než se zdá. Bývalý student Aarona Coplanda a Virgila Thomsona a pozdější hudební spolupracovník Orsona Wellese či Tennessee Williamse nezapírá vliv svého skladatelského umu na kompozici, rytmizaci a dynamiku románu. Nejde jen o skvělé zachycení atmosféry města ve zvucích rozléhajících se kroků, v kakofonii jarmarku na tržišti nebo v rozmanitém toku vody. Důrazné napětí a nervózní očekávání dalších dějů opět popsal O’Brien: Nikdy úplně nevíme, co nastane: možná smrt, možná nic. Banalita a násilí jsou součástí kontinuity. Dále bychom mohli dumat nad tím, jak se odráží Bowlesův bouřlivý manželský vztah s lesbickou spisovatelkou Jane Auerovou, s níž od once čtyřicátých let žil v Tangeru (a žije tam sám dodnes), v šachové partii Stenham – Lee ... Dopustili bychom se tím ale chyby, kterou Bowles zaznamenal v jedné ze svých raných básní: Je to náš omyl, že milujeme jenom lebku Krásy / a nevíme, o koho šlo a na co zemřela ... Pavoučí dům není kniha krásná, leč takových kvalit, že by bylo záhodno si brzy od Paula Bowlese znovu něco přečíst ...

(Paul Bowles: Pavoučí dům. Z angličtiny přeložil Zdeněk Janík. Praha, Volvox Globator 1994. 280 stran)

Literární noviny č. 42, 20. 10. 1994, Jan Rejžek

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 4101