Vpravdě případné pojednání

Jedné české (?) knize se v minulých týdnech dostalo nečekaného ocenění. Pojednání o případném pití vína, totiž velikém & ustavičném, pro potěchu ducha & těla & proti všelikým chorobám oudů zevnitřních i vnitřních, sepsané ku poučení & užitku brachů mokrého cechu mistrem Alcofribasem, vrchním číšníkem velikého Pantagruela — český překlad ze sedmnáctého století ztraceného originálu připisovaného François Rabelaisovi — byl loňského roku zpětně přeložen do francouzštiny. Francouzský překlad českého překladu se stal vzápětí laureátem dvojí „gurmánské“ ceny, to jest „nejlepší knihou o víně“ ve Francii (Gourmand Awards France) a semifinalistou téže ceny na mezinárodní scéně za účasti 126 zemí (Top 4 Gourmand International Awards).

Za novodobé vydání překladu Martina Krause z Krausenthalu z roku 1622 vděčíme Patriku Ouředníkovi, který text znovuobjevil v archivech knihovny Národního muzea, a nakladatelství Volvox Globator, které jej před patnácti lety reeditovalo. Právě z tohoto vydání vyšlo francouzské nakladatelství Allia, jež knihu vydalo; po francouzském vydání následovalo italské a španělské, chystá se rovněž maďarské a holandské.

Francouzské vydání je předesláno předmluvou Olgy Špilarové, kterou zde v překladu autorky otiskujeme.

Cesta tam a zpět Mistra Alcofribase Pojednání o případném pití vína, jehož francouzská předloha nebyla dosud lokalizována, bylo v českém překladu Martina Krause z Krausenthalu, latinským jménem Carchesius, vydáno v roce 1622, tj. desítku let po jeho smrti. Novodobé české vydání (Volvox Globator, 1995), z něhož čerpá naše edice, bylo pořízeno podle jednoho ze tří známých zachovalých tisků, uloženého v Knihovně Národního muzea v Praze.1 Vydání z roku 1995 je druhou reedicí textu; pod názvem Kratochvilný traktát o pití vína vyšel mírně zkrácený v Časopisu musea království českého v roce 1857 péčí Václava Lebenského.2

O životě Martina Carchesia toho víme málo. Hlavním zdrojem je korespondence, kterou udržoval v letech 1602–1610 s profesorem řečtiny a latiny na pražské univerzitě Janem Campanem Vodňanským.3

Literárně se Carchesius uplatnil, pokud je nám známo, pouze jako překladatel. Za jeho života vyšla „z německého jazyka na český přeložená“ Knížka, obsahující stav městský, kterak by v trvánlivé podstatě zachován býti mohl (1602, bez udání autora), spis mohučského lékaře Ferdinanda Hesse, pokřtěného Žida a horlivého propagátora křesťanství, Nové velmi užitečné dokázání, že Ježíš Kristus jest Boží a blahoslavené Panny Marie Syn, prvý zaslíbený a již poslaný mesiáš (1603), a zejména mimořádně zdařilý překlad německé předlohy z roku 1587, Historia o životu doktora Jana Fausta, znamenitého čarodějníka, též zápisích ďábelských i čářích a hrozné smrti jeho, z vlastních po něm nalezených spisův všem všetečným a bohaprázdným lidem k hrozné a příkladné vejstraze sebraná (1611).

Máme chápat posmrtně vydané Pojednání jako překlad, adaptaci, či variaci na „rabelaisovské“ téma? Původní český titul4 hovoří jasně o existenci předlohy („z knih lijkaře a přewysokého učence Rabelaisa v Liionie wzat“). Ani Václav Lebenský o Rabelaisově autorství nepochybuje, ale předpokládá, že text je překladem z němčiny: Carchesius přeložil z němčiny několik jiných titulů a naopak není doložena jeho znalost francouzštiny. Není však doložena ani jeho neznalost — víme přinejmenším, že Carchesius ovládal kromě němčiny též „jazyk latinský a jiné“.

Hypotéza „variace na rabelaisovské téma“, předestřená svého času Nikolajem Trubeckým5 a obnovená Andreou Carbonem6 v souvislosti s italským vydáním textu, se jeví jako málo přesvědčivá.

Rabelaisovy knihy jsou v české vzdělanecké obci počátku sedmnáctého století neznámé a „mystifikační“ odkaz na Rabelaise by v daném kulturním kontextu vyzněl do prázdna. Právě Pojednání je prvním českým svědectvím o existenci autora; dílčí překlady Gargantuy a Pantagruela vyjdou až na samém konci devatenáctého století.

1 Pod signaturou 29 G 23. Titulní list chybí (nahrazen opisem), vazba pochází pravděpodobně z konce osmnáctého století. Druhý exemplář se nachází ve Státní vědecké knihovně v Olomouci, třetí v Univerzitní knihovně v rakouském Innsbrucku.

2 V úvodní poznámce Lebenský poznamenává: „Jest to další důkaz dobromyslnosti českého lidu, že na vzdor dějinné smršti nalezl v sobě dosti humoru, aby se potěšil překladem této kratochvilné knížky, která k němu připutovala z dalekých Francouzů. Ale jest to i doklad naléhavé potřeby utlačovaného národa vyžíti plně život celý, hmotný i duševní, a vysmáti se všemu, co život utlačuje.“ „Dějinnou smrští“ je míněna porážka v bitvě na Bílé hoře roku 1620.

3 V roce 1883 ji otiskl František Brožík v časopise Ruch (VII, 2).

4 Traktatus o přijpadnem pitij wina t. welikém & vstawyčnem pro potěchv Dvcha & těla proti wffelikým chorobám auduow zewnitřných y wnitřných fepfane ku Povčenij & Vžytku brachuov mokrého cechu Myftrem Alcophribasem vrchnijm stolnijkem wel. Pantagruela. Tento Traktatus gest z knih lijkaře a přewysokého učence Rabelaisa v Liionie wzat aby každy rozumny čta neb slyffe nemalo se diwiti muffyl. Protož aby takowy wtip negsa w zapomenutij a raděgi lidem k prospiechu a Čechom ku czti byl, vydaný od Martina Karchesia písaře kancelářev Praze léta Páně MDCXXII.

5 „Čeština a němčina v čase prvních překladů“, Slovo a slovesnost, I, 1935, cit. in P. Ouředník: „Un Pantagruel faustien“, Études rabelaisiennes, XXXII, 4, Droz, Geneve, 1997. 6 In French Studies Bulletin, XXVIII (104), Oxford, 2008.

12. 04. 2010, Host

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 6273