Lidé neumírají aneb dvanáct rozličných smrtí

Bohuslav Brouk: O pošetilosti života a smrti Volvox Globator, Praha 2009

Dílo Bohuslava Brouka nepatří dnes již k neznámým a velkou zásluhu na tomto faktu má jeho neúnavný současný editor, Viktor A. Debnár. Po obsáhlém výboru z tvorby vzniklé v exilu (Zde trapno existovat, Host, Brno 2008) vydalo letos nakladatelství Volvox Globator další dvě Broukovy knihy, soubory esejů z druhé poloviny třicátých let 20. století O pošetilosti života a smrti a O funkcích práce a osobitosti. Knihy svou strohou elegancí a dobře zvoleným písmem připomínají velmi dobrou a dodnes v Čechách ničím nenahrazenou slovenskou edici Filozofia do vrecka; jsou to tedy knížky, se kterými se dá putovat. A to hned dvojím způsobem.

Jednak jaksi fyzicky - tyto eseje lze otevřít kdekoli, v hospodě stejně jako ve studovně, a pokaždé lze z Brouka cosi vydobýt. V prvním případě to asi bude spíš překvapení, které může vyvolat agresivita, s jakou doráží na průměrného člověka své doby. V tomto ohledu se Brouk ukazuje jako pravověrný surrealista, což se asi nejpregnantněji projevuje v knížce O funkcích práce a osobitosti, o té ale příště. Dnes se zaměřím spíš na prvně jmenovaný soubor. Nicméně i tady platí, že i když se můžeme přít o celkovou hodnotu Broukovy filozofické koncepce - na tu, zdá se mi, je Brouk až příliš zaslepeným zastáncem materialistického a antropocentrického pohledu na svět -, nemůžeme mu upřít vášeň a nekompromisní odvahu, se kterou svou vizi světa obhajuje. Ba co víc, lze ji dokonce číst jako specifickou, až básnickou výpověď o světě. A z tohoto pohledu jsou Broukovy texty skutečně velkolepé. Hned v úvodu, při klasifikaci samotných pojmů, rozehrává spíš surrealistickou hru v rouchu přesného, vědeckého jazyka. Nemohu se ubránit dojmu, že za tím vším je jeden veliký imaginativní smích. Nejprve Brouk "definuje" čtyři klíčové pojmy, jimiž se pojmenovává jakékoli úmrtí a vylučuje se tak "přirozená" smrt. Zatímco první dva definuje tradičně, zabití je "náhodné neúmyslné usmrcení člověka jiným člověkem nebo nějakou mocí, silou, kterou umírající sám žádným způsobem nevyvolal". Vražda je "úmyslné usmrcení jednoho člověka druhým". Zato "sebezabití" a jeho definice je samo jakousi minibásní a pojem sebevraždy se jakoby obžírá hromaděním redundantních slov. Představa vědeckosti tak získává ovlažující směšnohrdinský podtón: "Sebezabití je pak předpokládaným nebo nepředpokládaným usmrcením sebe sama při nějaké jinoúčelné činnosti, zatímco sebevražda, jak již bylo řečeno na počátku, je cílevědomý čin, jehož jediným přímým a zjevným účelem je sebeusmrcení." A odtud pak není daleko k pointám a generalizacím: "Lidé tedy neumírají, nýbrž jsou pouze zabíjeni či vražděni, anebo se sami zabíjejí či vraždí."

Na jiném místě zas brutalita a tvrdost Broukova vidění světa ústí v nejlepším slova smyslu v neomalenou, prorockou a přesnou definici ambic státu ovládat a ujařmovat člověka, zejména co se týče jeho svobody, ke které Brouk řadí svobodu ke smrti: "Již za starověku osvojoval si skutečně stát právo disponovati životy svých občanů a stíhal také často krutými tresty jakýkoliv cizí, neoprávněný zásah do těchto svých přirozených >práv<."

Druhá ze zmiňovaných možností je pohyb uvnitř Broukových textů. Pro jejich čtení není potřeba dohledávat kdekterý údaj v patkontrolovatelné řičné literatuře, protože Brouk ani v těchto textech nehledá pravdu zjevenou, danou, kterou je jen potřeba znova opsat z děl klasiků. Hledá skutečnost živou a ještě lépe žitou, tu, která samozřejmě musí vystoupit z krutě domyšlených základních východisek. Tady si často počíná jako moderní historik, který také dějiny každodennosti sleduje tak, že je rekonstruuje z velkých děl minulosti. Tak v esejích Jed z Judey lze číst stručný nástin dějin vnímání sebevraždy, v textu In memoriam Linnaei se dozvídáme o velkém množství zasebevraždivších se hrdinů, osob, aktérů významných i obyčejných lidských událostí. To vše je tu sesbíráno jako podklad pro oprávněnost možnosti sebevraždy.

Tady tkví ale také největší problém Broukova psaní. Lze se opravdu těšit z jazykové a promyšlené, ale mnohdy i živočišně vytrysklé komiky, parodie, nekompromisních a hrdinských útoků proti všemu, co jen trochu připomíná tradici. Nebo jinak: Brouka lze obdivovat za absolutní a definitivní pokus rozleptat spíše než dekonstruovat svět soudobých hodnot a norem. Důvodem je pokus stvořit takto nový, a jak Brouk spolu se surrealisty věřil, svobodnější a skutečnější svět.

Nelze ale asi Brouka číst dnes jako autoritu. Jeho koncepce má mnoho trhlin a její hodnota tkví dnes ne v její originalitě, ale spíš v tom, že nám ukazuje, jak strašlivou byla síla ženoucí svět do ohlávky "zvědečtění". Nejde jen o tvrdé sarkasmy (jako je např. definice člověka coby stroje na výrobu nebo starobince jako příliš nákladného a venkoncem drahého a zbytečného zařízení), které mohou dnes urážet jen skutečného snoba. Jde o cosi hlubšího. Je to zkrátka nechuť vystoupit z kruhu daného chemickými, psychologickými a jinými projevy, které jsou a vysvětlitelné. Zkrátka: duchovní rozměr pro Brouka existuje pouze jako terč výsměchu a přežitého období v lidských dějinách. V tomto smyslu jsou tedy Broukovy koncepce velice důležitou složkou, která nám pomáhá dokreslit kulturní atmosféru třicátých let 20. století u nás. Nic víc, nic méně.

Jenže knížka má i místa, která ji oddalují od přesně udělané edice. Tak zaprvé není poskytnut ani jeden argument, proč byl změněn název knížky (z O smrti, lásce a žárlivosti na ten současný). A potom několik drobností v ediční poznámce: vazby, které byly změněny nebo opraveny, nejsou uvedeny v takovém množství, aby bylo možno posoudit, jestli jde o zásahy vhodné; navíc chybí čísla stránek. To už pak musíme rozhodnutí zcela ponechat na vůli editora - v tom případě není ale ediční poznámky třeba, neboť nic nevysvětluje.

Ostatně, i když závěrečná studie je skutečně podnětným a informacemi nabitým vstupem do Broukova literárního i myšlenkového světa, přece jen bych v ediční poznámce specifikoval pojmy jako "vychází" nebo "je přepsána". Jde totiž o to, že závěrečná studie ve své druhé části je přepisem Debnárem již publikovaného textu ze souboru Zde trapno existovat. To je jistě možné, ale má to být korektně napsáno.

Shrnuji: O pošetilosti života a smrti je dobrá knížka především pro ty, kdo chtějí vidět obraz kulturní atmosféry u nás ve třicátých a čtyřicátých letech také jako střet mnoha velice vyhraněných a tvrdých vizí světa. Že se nám takové poznání bude teď definovat jednodušeji, je jedna z velkých zásluh Debnárova editorského činu, opomeneme-li zmíněné nedostatky.

03. 09. 2009, Tvar, Jakub Chrobák

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5743