PODSTATNÝ HYBRID

Thomas Pynchon: Dražba série 49, Přeložil Rudolf Chalupský, Volvox Globator, Praha 2004

Českému čtenáři se konečně dostává do rukou (někomu už jistě i podkůži), knižní vydání jednoho z nejslavnějších amerických románů 60. let 20.století, díla, které má všechny potřebné vlastnosti „kultovního románu“, jako byla Kolíbka Kurta Vonneguta, V melounovém cukru Richarda Brautigana a Vyhoďte ho z kola ven Kena Keseyho. Jako „správný kultovní román“ překračuje hranici mezi fantazií a skutečností, přesahuje do našeho života a vnáší do něj nové zneklidňující prvky a struktury… Pamatuji si velmi dobře, když jsem někdy po půlnoci dočetl poslední stránku v ubytovně univerzity v Louisvillu, jejíž chodby mi připomínaly vesmírnou loď Enterprise, měl jsem nutkání vydat se do ztichlých chodeb a malovat na zeď kresbičky trumpety s tlumítkem, znak tajemné podzemní organizace Tristero, o jejíž existenci se dovídá hlavní hrdinka románu...

Dražba série 49 (The Crying of Lot 49, 1966) je v pořadí druhý Pynchonův román. Dobová kritika ho nevítala s takovým nadšením jako jeho prvotinu, mnohem obsáhlejší román V (1963). V současnosti se Dražba těší (jak v Americe, tak i v zahraničí). Největší pozornosti ze všech Pynchonových románů. Mezi objemnými korpusy jeho dalších knih - Duha gravitace (Gravity´s Rainbow, 1973) o 760 stranách, Městečko Vineland (Vineland, 1990) s 385 stranami, Mason & Dixon (1997), 773 stran - by si útlá Dražba zasloužila spíše femininní označení „novela“. Česky poprvé vyšla ve Světové literatuře r. 1991 a zahájila pomalý nástup Pynchona na naši literární půdu nebo spíše do literárního suterénu. V roce 1997 Volvox Globator vydal Městečko Vineland, o dva roky později výbor ranných próz Pomalý učeň.

O vlastním ději Dražby mnoho neprozradím, abych se nestal terčem strašné pomsty Tristera a nepřipravil případného čtenáře této recenze o potěšení z pozvolného a fascinujícího rozmotávání (či naopak zamotávání) nitek souvislostí. Snad jen tolik, že Oidipa, hlavní hrdinka, jíž nebezpečně táhne na třicítku, byla ustanovena spoluvykonavatelem poslední vůle svého bývalého milence ze studií. Jejím úkolem je provést revizi rozsáhlého vlastnictví, což jí poslouží jako příležitost vytrhnout se z dosavadních stereotypů a vydat se po americkém způsobu na cestu - na cestu za poznáním neznámých, skrytých stránek Ameriky.

Už někteří doboví kritici si povšimli, že postava Oidipy není dostatečně vykreslena - v jistém smyslu jim lze dát za pravdu - Oidipa se jeví spíše jako funkce děje a reflektující vědomí, není náhodou, že se nikde nedovíme, jak Oidipa vypadá, působí trochu dojmem formy vyplněné prchavými pocity a myšlenky, bez skutečné substance. Přesto si však udržuje naše sympatie a její bloudění nočními scenériemi Kalifornie přenáší ozvuky gotického románu, jehož účinek do značné míry závisel na jímavém patosu situace „hrdinka v ohrožení života bloudí v temném labyrintu chodeb či temného lesa a je obětí ďábelsky rafinovaného spiknutí.“ Jestliže ale gotická hrdinka bojuje o holý život a o svou čest, úkol moderního hrdiny má povahu poznávací: je detektivem amatérem, textovým analytikem i turistou v jedné osobě - když už z tohoto světa nemůže nebo nechce uniknout, chce alespoň poznat, porozumět, v jakém světě je uvězněn a kdo tahá nitkami.

Román mistrně rozehrává Pynchonovo životní téma - téma konspirace a paranoii. Pynchon podobně jako postmodernisté obrací naši pozornost na způsoby konceptualizace reality/zkušenosti. Navazuje na tradici puritánské typologické imaginace, jež hledala alegorické analogie nejen mezi Starým a Novým zákonem, ale též mezi událostmi Nového světa a Biblí. Teorie velkého spiknutí je latentně paranoidní téma a odráží naši bytostnou potřebu nacházet za událostmi nějakou jednotící příčinu - Satana puritánů nahrazoval v minulosti židobolševismu, svobodní zednáři, monopolní kapitalismu, CIA a FBI, tajné společnosti, mafie či UFO.

Dražba je žánrový hybrid - tak trochu román na cestě, tak trochu postexistenciální román deziluze příslušnice střední vrstvy, bizarní halucinatorní detektivka žánru noir, jehož hrdinka jde po stopách velkolepého spiknutí, jehož smysl se vytrácí. Nelze dokonce ani vyloučit, že vše má konspirovat nikoliv proti ní, ale v její vlastní prospěch. Román obsahuje intertextové odkazy, synopse okrajových filmů, rekapitulace děje fiktivní krvavé jakubovské tragédie pomsty, literárně historické rozbory, výlety do obskurních kapitol evropských dějin jako historie evropské pošty, německé pokusy s drogami v koncentračních táborech.

Jako všechny Pynchonovy romány je Dražba neuvěřitelně mnohovrstevnatý tvar s nesčetnými historickými a dobovými odkazy a reáliemi. Pynchon byl už za studií označován za génia a vysloužil si obiv za to, s jakou lehkostí se pohyboval mezi humanitními obory a strojírenstvím a fyzikou. Jinak je o něm známo jen málo: víme, že pochází z jedné z předních puritánských rodin, jejíž členové přišli do Ameriky v 17.století (o jednom z jeho předků píše Nathaniel Hawthorne v historické romanci Dům se sedmi štíty), dále víme, že než ukončil studia, sloužil dva roky u vojenského námořnictva. V letech 1960-62 pracoval u firmy Boeing v Seattlu (podle všeho psal technické příručky). Pak jako pravý westernový desperádo odešel do Mexika a důkladně za sebou zametl všechny stopy. Jeho až donedávna poslední známé foto pocházelo z maturitní ročenky střední školy (a to se ještě tradovalo, že poslal fotku někoho jiného.) na stará kolena však udělal osudovou chybu - sblížil se se svou literární agentkou a díky této vazbě byl před několika lety v New Yorku identifikován a bohužel i vyfotografován. Smutný konec jednoho mýtu. „Síla lásky je zláá…“ zpívá se kdesi.

Pynchon se podobně jako před ním Hawthorne vyhýbá jednoznačnostem a libuje si spíše v otevírání paralelních perspektiv, žádné interpretační řešení není privilegováno. Realistická metoda vyprávění nás zahlcuje množstvím detailů a postaviček, explicitní práce se symboly ale současně čtenáře vybízí k dointerpretovávání detailů a motivů - jenže ty zde zase mohou být naopak v roli falešných stop, tj. stop, jež nic neznamenají a nejsou ničím než šumem a balastem, jak by naznačoval název podzemní pošty zvané WASTE („odpad“ - ne zrovna výstižné přeložené jako TROSKY). Ostatně jak prohlásil Donald Barthelme, není třeba umět číst mezi řádky, protože tam jsou jen bílá místa.

Překlad Rudolfa Chalupského se čte dobře, je opatřen i vysvětlivkami, ale nemůže samozřejmě postihnout konotační bohatost originálu - už samotný název, The Crying of Lot 49 by se měl správně překládat jako „Dražba losu č. 49“, jak mě upozornil znalec aukční problematiky, Marcel Arbeit. Jde však o víceznačné spojení s bohatými konotacemi: odkazuje k biblickému Lotovi a jeho ženě, číslo 49 označuje poslední noc před dnem pentakostu - zjevení Ježíše Krista a seslání Ducha svatého na učedníky, asociuje též křik a pláč, „lot“ znamená též los ve významu úděl, osud nebo místo. Povšiml jsem si jinak jen jednoho drobného překladatelského přestupku - Oidipa se v úvodní scéně nevrací jen tak z nějaké party, ale z Tupperware party, byla tedy na prezentaci nádobí firmy Tupperware. Tento zdánlivě zanedbatelný detail však není zcela bez významu - vypovídá o tom, že se Oidipa zařadila mezi manželky, jež nemají nic na práci než navštěvovat tyto konzumní „parties“, a je signálem jejího duchovního úpadku, z něhož ji vytrhne poselství od „Stínu“ - oznámení, že byla jmenována vykonavatelkou závěti.

Knížka je pěkně připravena, v příjemném formátu, slušela by jí však méně „seriózní“ obálka. Publikace tohoto druhu je historický počin: Dražba série 49 patří do moderní klasické americké literatury stejně jako romány Hemingwaye nebo Faulknera. Je určena pro náročného čtenáře, který by si zasloužil alespoň možnost svobodné volby číst či nečíst doslov. Nápad uvést každou kapitolu americkou známkou je dobrý, ale technické provedení je bídné. Pokud to byl záměr, zůstal nepochopen. Ale to je to nejmenší nepochopení z dlouhé řady dalších mnohem zajímavějších, jenž na každého čtenáře čekají.

A nám nezbývá než nad nevšedním paranoidně psychedelickým zážitkem pochvalně bručet nebo si zanotovat s klasiky „Ej, moja paranoia...“

13. 05. 2004, Tvar č. 10, Michal Peprník

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3806