Když spisovatel začne mluvit o tom, jak píše, posluchači prý obvykle berou nohy na ramena. O švýcarském prozaikovi a esejistovi Hugo Loetscherovi to neplatí: jeho příběhy okouzlily i pražské publikum, jemuž dvaasedmdesátiletý autor v minulých dnech představoval svůj román Mandarínovy oči (1999).
Jde o první dílo, které jednomu z nejznámějších, nejscestovalejších a nejvzdělanějších švýcarských autorů vychází v češtině; v překladu Radovana Charváta je vydal Volvox Globator.
Kromě mnoha esejů a románů jste napsal také kuchařku. Jak se švýcarský intelektuál dostal ke kulinářským receptům?
Počátkem 60. let jsem se zamiloval do brazilské kuchyně. Chtěl jsem si připravit pokrm fejoada, typický pro oblast Rio de Janeira, který sestává z fazolí, masa a ostré omáčky. Vypravil jsem se do supermarketu a hledal černé fazole. Marně. Vyprávěl jsem to své známé Alici Vollenweiderové, která překládá z italštiny a k disertaci si vybrala téma
o vlivu italštiny na francouzské kuchařské umění. Trochu mě plísnila, že jsem se špatně díval, a ty černé fazole mi poslala. Ač jsem je vařil sebedéle, nezměkly. A tehdy byla v Brazílii nastolena vojenská diktatura. Napadlo mě, že by v tom mohla být jistá souvislost: tvrdá brazilská politika a pro tamější jídlo fazole, které neměknou.
Ale to pořád ještě nevysvětluje, jak se z toho nakonec vyloupla kniha Kulinaritäten?
Tuhle příhodu jsem vyprávěl redaktorovi a on hned: A co kdybyste podobnou dopisovou výměnu vedli na našich stránkách? Takže vždy v sobotu vycházely v Neue Zürcher Zeiutung naše kulinářské postřehy. Já psal o cestování, Alice mi odpovídala mnohem konkrétněji. Kupodivu to mělo úspěch a ty texty jsme zařadili do nezvyklé kuchařky nezvyklého názvu
Kulinaritäten - to slovo snad ani nenajdete v žádném slovníku. Nevypráví ani tak jídle jako o kultuře v kuchyni.
Co ve vás probouzí chuť psát - tedy kromě černých fazolí?
Moji první knihu podnítila obrovská stavební jáma, na niž jsem jako student narazil v jedné curyšské ulici a u níž jsem zůstal fascinovaně stát: město přede mnou odkrývalo své vnitřnosti. A byl to demokratický svět - nehrálo žádnou roli, zda zrovna tenhle kanál vede k renesanční radnici, ke knihovně, k budově kantonální policie nebo k laciným
lokálům. Ty trubky vypadaly všechny stejně rezavě! Zároveň tady byla souvislost se Švýcarskem, s představami, jež máme sami o sobě. Zakládáme si na čistotě, a to svádí k tomu říct si: Ó, jak jsme nevinný národ! Pak se podíváte do špinavé odpadní jámy a vidíte, že jsme jen na povrchu dobře umytí.
Jak se vám ty odpadní vody zpracovávaly?
Studoval jsem sice filozofii, historii, sociologii a literaturu, ale na kanalizace jsem nestačil - chyběla mi terminologie oboru. Tak jsem si zapsal kurzy o odvodňování měst, načítal jsem spoustu studií a vypravil jsem se na osobní prohlídku. Když jsem měl po těch všech peripetiích hotový rukopis, ukázal jsem ho inspektorovi kanalizací v Curychu.
Prohlásil, že kdybych si to někdy v budoucnu rozmyslel s literaturou, mám se u něj hlásit o práci.
Kromě vlastního psaní jste působil jako literární kritik. Jak poznáte, že kniha je, či není dobrá?
Nesnáším striktní pravidla - to musí být tak, a ne jinak. Snažím se posuzovat, co autor zamýšlel a co se mu z toho podařilo uskutečnit. Třeba v 60. letech se v německém prostoru velmi rozšířila angažovaná literatura. Autoři začali být posuzováni téměř výhradně podle toho, jak se dokážou vyslovovat k aktuální politické situaci. S tím jsem ne
zcela souhlasil. Na jasné a ostře formulované názory tu máme žurnalismus! Konečně také proto obdivuji jihoamerické autory: na jedné straně rázně stáli proti diktatuře, ale nikdy svým idejím neobětovali imaginaci a fantazii.
Jak vy sám snášíte negativní kritiku?
Čím jsem starší, tím méně se zajímám o to, zda mě někdo vychválí, anebo setře. Na kritikách je mnohem zajímavější porovnávat, jak se liší vnímání mých textů - záleží na době, překladu, kultuře, zaměření publika. Třeba v románu Odpadní vody někdo hledal hlavně obraz Curychu, jiný v tom zase viděl širší alegorii industrializované společnosti.
Hned můj další román Ta, která vije věnce z roku 1964 si vysloužil ostrou kritiku hlavně od mužských čtenářů, kdežto čtenářkám nevadil. Titul Imunní měl v němčině úplně jiný ohlas než ve francouzském překladu. Jsou to různá chápání jedné knihy, a vy nemůžete říci, že někteří čtou špatně. Čtou jinak.
Když už jsme mluvili o čistotě měst - jak vnímáte současnou Prahu? Pokud vím, navštívil jste ji už počátkem 90. let...
Získala nový, čistší vzhled. Podobně jako jiná města střední a východní Evropy - Budapešť, Vilnius. Míjíte domy s dokonalými fasádami, opravené chrámy, kostely, některé památníky. Ale vytrácí se z toho minulost.
A jak renovujete u vás ve Švýcarsku?
Kontinuálně. Město se stále proměňuje, ani nestačí zestárnout. Hodně starých budov se zbouralo a místo nich vyrostly nové. Když máte peníze, můžete si dovolit předělat všechno tak, aby to vypadalo stejně. Když je nemáte, necháte domy stát. Z toho důvodu zůstala ve východní Evropě spousta památek, zatímco u nás je nahrazovaly moderní komplexy.
Nezažili jsme takový politický zvrat jako vy, aby se nám tak výrazně otiskl do podoby města.
Takže v architektuře odečítáte politické změny?
O sloupech, památnících, mostech, sochách by měl někdo napsat knihu - souvisí s národní identitou. Skvělým příkladem jsou třeba osudy dvou památníků v jednom slovenském městě, kterému prostě říkám bébé - to jméno se prostě nedá vyslovit.
Banská Bystrica?
Jo jo. Tam v horní části tamějšího náměstí stojí morový sloup Panny Marie, zatímco v dolní partii vzdává hold padlým sovětským vojákům černý obelisk. Ty dva památníky tam stály společně do 60. let, než začalo nějakému funkcionáři vadit, že Panna Maria přehlíží všechny ty komunistické sešlosti. Mariánská socha putovala z piedestalu do farního
kostela. A teď už je zase na náměstí!
HUGO LOETSCHER
Narodil se roku 1929 v Curychu, od roku 1964 pravidelně pobývá v Latinské Americe, Spojených státech, jihovýchodní Asii. Studoval politologii, ekonomii, sociologii a literární vědy v Curychu a Paříži. Působil jako literární kritik v listech Weltwoche a Neue Zürcher Zeitung. V letech 1958-1962 byl redaktorem magazínu du, kde řídil přílohu Das Wort.
Od roku 1969 spisovatel a publicista na volné noze. Na přelomu 80. a 90. let vedl švýcarský svaz spisovatelů a tamější nadaci pro fotografii. Řada Loetscherových próz čerpá z jeho cestovatelských zážitků, své přednášky o poetice vtělil do díla Vyprávět o vyprávění (1988). Roku 1992 obdržel národní Velkou Schillerovu cenu; jeho zatím posledním dílem
je esej o jazyce T-Shirt a modré džíny.
