Kumulace smrtelných hříchů v románu Martina Amise

Zkorumpovanost, Paranoia, Nejistota, Zhýralost, Smyslnost, Pohrdání a Nuda. Tak by zněl dnešní seznam sedmera lidských hříchů dle britského prozaika Martina Amise. Někdejší zlobivé dítko ostrovní literatury a synátor šéfa „rozhněvanců“ Kingsleyho Amise, s jehož chabě tutlaným šosáctvím se rozešel hned po dosažení zletilosti, totiž tyto hříchy jeden po druhém zkoumá a sepisuje na jejich základě bestiář současného velkoměsta.

Amisův starší román Peníze z roku 1984, jehož překladem je nyní splacen jeden z posledních edičních dluhů vůči autorovi, si bere na paškál rovnou všech sedm oněch hříchů.

Právě Peníze tvůrci vynesly nehynoucí obdiv mladších čtenářských generací. Spolu s ním však Amise čekalo i zjištění, že mu rozumějí spíš v Americe než doma, kde není prorokem, poněvadž ostrovní publikum nerado slýchá nepěkné věci o své povaze a kréda typu „spisovatel je tu od toho, aby ukazoval směr morálce“. V tom se totiž Amis mladší se svým otcem nijak zásadně nerozchází. Dokonce se dá říci, že v Penězích stojí Martin svému otci vůbec nejblíž, neboť po vzoru jeho próz Tlustý Angličan nebo Chci to hned vstoupil námětem i tematicky na americkou půdu. A tam jeho krajanům pšenka dlouhodobě nekvete, stíhá je tam děs, který kdysi vyzpíval Sting: „Jsem vetřelec/jsem vetřelec/jsem Angličan v New Yorku.“

V zobrazení střetu britské ubohosti se zámořsky rozevlátou mašinerií spotřeby však z pohledu hlavního hrdiny nejde o důstojnost, nýbrž o prachy. Je tedy zřejmé, že zámožný londýnský režisér béčkových filmů John Self nemůže být v tak nepřátelském prostředí vykreslen jako rezervovaný, leč v hloubi duše vlídný pyknik, nýbrž jako samolibý, vulgární a bezcitný křupan, jenž ke své škodě včas nepochopí hru, již s ním štáb jeho budoucího filmu hraje. Naneštěstí není Self tak splachovací, aby nepoznal trýzeň, kterou si svým křupanstvím způsobil.

Prostřednictvím této pramálo „politicky korektní“ klauniády Amis uvažuje o kořenech finančního násilí a o brutalitě peněz, jež jsou mocné a brutální hlavně proto, že je máme všichni společné jako všeobecný ekvivalent, což si někteří překládají jako „míra všech věcí“. Sestup a pád jako z knížek Evelyna Waugha, který je antihrdinovi prózy dopřán jako prostředek k nápravě, může mít tedy účinek jen takový, jaký si tato směšná postava sama dokáže připustit. Zesílený autorský odstup, s nímž Amis vnímá svého prachatého ťulpase se zažívacími, opileckými a sexuálními problémy, se tak stává hlavním satirickým nástrojem textu, a proto komično knihy vyrůstá spíš ze situací než z jazyka.

Tím však autorovi neupírejme zásluhy stylistické. V románu Peníze totiž dosud nejpřesvědčivěji předvedl expresivitu výrazu, v němž sice občas zakopne o přebytečné, nicméně tady koncertuje revolučnost a neobvyklost jeho metafor, šťavnatost nových slovních kombinací posvěcených na idiom, s jejichž pomocí Amis zhmotňuje blábolení populární kultury do nových mýtů.

Ještě nesvede tak objektivně bilancovat, zato je natěšený a nevyčerpaný, nesází na ornament, kterým onemocněly jeho pozdější, filozofičtější romány. Jeden z ornamentů si sice neodpustil a mesiášské telefonáty tajemného mentora podpořil i vstupem sebe sama do textu, jenže to mu zase dává možnost rozehrát s Johnem Selfem šachovou koncovku v Nabokovově stylu. A zároveň tak může naznačit, že sám sebe nebere tak vážně, což je pro satirika trefujícího se do morálky přece jen šikovné ochranné zbarvení.

Martin Amis
Peníze
Přeložila Věra Pourová.
Volvox Globator, Praha 2001 (fakticky 2002), 388 stran, náklad neuveden, cena 449 korun.

18. 04. 2002, Petr Matoušek, Mladá fronta DNES

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 7636